12.11. 2011 - Power Metal Blast vol.9 - Brno, Favál

ORLÍ SRDCAŘI NA FAVÁLE

aneb

PŘEKVAPIVÝ VÝSLEDEK KŘTU?

Report / Eagleheart, Salamandra, Flowerwhile, Sebastien, Samhain / sobota 12. listopadu 2011, od 18.30 h. / Brno, Favál

Tak, a máme to za sebou. Hudební událost roku, totiž koncert a křest nového alba skvělé brněnské kapely Eagleheart, je navěky minulostí, a ani sám stvořitel času s tím neudělá zhola nic. Nicméně vzpomínat můžeme věčně, a tak to třeba právě v tuhlenctu chvilinku společně zkusme, chceme-li.

Novopacká power-speed metalová skvadra SAMHAIN je již tradičním účastníkem faválovských běhů, ale pokaždé vypadá trochu jinak. Tedy – zejména frontmanka Veronika Stříbrná vypadá pokaždé jinak: z mladinké, takřka panenské zpěvačky nám vyrostla v dámu na vdávání. Čímž hodlám evokovat její odvážnou bělostnou róbu (ovšem kolega pronesl, že by si ji dokázal představit i ještě odvážnější :-), s níž majestátně vplula na stejdž a tam začala společně se svými „hansenovskými“ soukmenovci detonovat. 

Trochu nás mrzelo, že Samhain zapomněl na svoje „české“ údobí, totiž na debutové EP Tajemství duše - proč, to je asi tajemství hudební duše Samhainu. Nota bene se hrály pecky anglické, z kolečka nazvaného The Ark Of Eternity (Archa věčnosti), jako například Antedeluvian nebo Lineage.

Pod kotlíkem se pravidelně přitápělo hlasivkama a rukama přítomných fans, a atmosféra byla už v tuto brzkou, sedmou hodinu odpolední, vpravdě ďábelská. A když Samhain ohlásil svůj poslední song, chilližto Veroničin duet s Michaelem Kůsem  (sakra, odkud já toho vlasatýho chlapa znám??? – no šak já si zpomenu) Revelation Of The Question Of Why, na stěnách Faválu se začaly rojit pukliny.

A koukali jsem jak puk i když nastoupil pro mne osobně velice neznámý gang zovaný SEBASTIEN.  Když říkám neznámý, tak to samozřejmě neznamená nic jiného, než že podle toho taky bude takhle stať z faktografického hlediska vypadat.  Navíc můj milovaný webmaster Míťas stačil mezitím spočítat, že v průběhu produkce jedné kapely vypijeme tři piva, což znamená, že když je těch kapel celkem pět...mno. A tak jsme dál konzumovali pivo i muziku.

Ta pardubická, sebastienská, zpočátku působila velmi slibně: melodický metal s takřka popovými refrény, koneckonců, proč ne, aneb stadionové hlaholy v klubíku. Jenomže postupem času mi to začalo splývat všechno v jedno. Jedna písnička podobná druhé, a třetí čtvrté. Navíc jsem čistě subjektivně počínal pozorovat ještě jednu další skutečnost, že mezi těmi všemi melodickými písničkami mi chybí nějaký největší hit, jakýsi mega-super-hyper song, který by mne buď na zadek posadil, anebo z něj zvedl. 

Předpokládám, že se mnou celá řada „účastníků pisáreckého zájezdu“ nebude souhlasit, a to je dobře. Opětovně zdůrazňuji, že  Sebastien, který má na svém kontě například CD z roku 2010 s názvem Tears Of White Roses (jakou barvu asi mají Slzy bílých růží? – pro mne na Favále bledou) nemám naposlouchaný, a moje hodnocení může být právě tohož důsledkem. Na druhou stranu je fakt, že na relativní nudnosti Sebastienu jsme se s Míťasem v sobotu na Favále naprosto shodli. Ale zase na třetí stranu je taky fakt, že ani Míťas nemá Sebastien z dřívějška vstřebaný. Nechme toho a pojďme dál.

Zatímco u Sebastienu jsem málem usnul, to, co se dělo posléze, ve mně probudilo veškerou krev a mlíko (plnotučné).  Na stejdži se objevil muzikant, kterého známe i z historie Eagleheart, neboť s orlím srdcem natočil stěžejní desku Moment Of Life: pan Martin „Metalika“ Klekner. On a celééé brněnskééé FLOWERWHILE. 

Před startem této hudební nálože mne napadlo, že bych se Klekyho chtěl zeptal, proč vlastně odešel z tak  dobře rozjetého bouráku, jako je EH. Při explozi prvních riffů jsem tu odpověď dostal, a nebylo se už nač ptát.

Uf uf uf uf uf uf. Tak tohle jo. Myslím, že Flowerwhile pod „otcovským“ vedením lídra Kleknera udělal za poslední roky obrovský kus práce a obrovský krok až skok kupředu. Když jsem slýchal ukázky z jejich debutového CD ...just for a while z L.P. 2008, přišlo mi to jako takovej lehce, ale jenom lehce nadprůměrnej „mishmash“. To, co se v roce 2011 dělo na Favále, to byla bez nadsázky světová metalová extraliga, tudížto řež (angl. thrash) jak Brno.

Vynikající hudba, podporovaná skvělým čitelným zvukem, bourala celé Pisárky a drtila je na padrť. Flákoty typu Ancient Sail nebo Voice Inside hřměly útrobami tamního metalového sálu a já si říkal, že tohle jsou přesně ty okamžiky, pro které stojí za to žít. Metalika, se svým báječným chraplákem, na triku s logem Death, a plný Života, se střídal s čistším hlasem svého souputníka, stejně jako se v životě střídá „zlo s dobrem“. Až tohle CD vyjde (do data konání koncertu se tak bohužel nezadařilo), pak je zkrátka moje.

A nemůžu si odpustit jeden svůj čistě osobní postřeh, proč ta muzika Flowerwhile tak ukrutně dobře šlape: podle mne tkví ono tajemství mimo jiné ve frázování, resp. dokonalé rytmizaci zpívaného textu. Čili v tajemství, na němž je dle mého názoru postaven letitý úspěch Sodom, na bezvadné kadenci slov, famózní kulometné palbě, - no už mi ta kulometná slova chybí, abych to dál nějak vyjádřil. Zkrátka chcete-li, poslechněte si Sodom...anebo Flowerwhile. Proti Metallice samozřejmě nic. A proti Metalikovi jak vidno už vůbec ne :-).

Jak často se stává, aby host zastínil hlavní hvězdu večera? Statistiky nevedu, ale občas tomu tak osud chce. Pech je, když za to nemůže hlavní hvězda, ale hlavní zvukař.

Většinou píšu reporty docela umírněně, ale tentokrát to nejde. Tak nečitelnej a zahlušenej zvuk na tak důležité akci jsem už totiž dlouho neslyšel. A abych nebyl až tolik subjektivní, tak jsme se na tom shodli celkem tři (a tres faciunt collegium). A klidně se o tom můžeme v Komentářích pohádat.

Že je EAGLEHEART jednou z nejkvalitnějších tuzemských metalových band našich aktuálních životních momentů, to je prostě holý fakt a může jim kdekterý konkurent závidět jak chce. Orlí srdce má svého lídra, svého ďábla v tom nejlepším slova smyslu, pana...(jo  tak jsem si právě vzpomněl, z Eagleheart ho znám!) ...Michaela Kůse. A tenhle šílenec dovedl svoje děcko, svůj Eagleheart, až ke třetí desce - druhému albu - Dreamtherapy, vydaném pod hlavičkou italských Scarlet Records. Mimochodem, víte, jak krásně je na milánské Via Tucidide 56? :-).

Z Dreamtherapy se samozřejmě „cosi“ hrálo, napadá mne třeba Dreamtherapy. Jenomže jak trefně poznamenal Míťas, nejhorší kombinace na světě je hrát neznámý písničky s mizerným zvukem. Forma bohužel častokrát vítězí nad obsahem, a tady vítězil nekvalitní zvuk nad kvalitními hudebními nápady. Pravda, postupem času se sound začal trochu lepšit, ale opravdu jenom trochu. 

A celkově se to začalo lepšit právě se starými, osvědčenými šlágry. Into The Sky? Tears Of Rain? Moment Of Life? Time Has Come? Mimochodem, líbí se mi, jak Eagleheart dokáže vzpomínat nejen na sebe sama – například v textu nového songu Taste My Pain (Ochutnej moji bolest) na „Time Has Come“... a dokáže vzpomínat třeba i na Klekyho, který ve včerejší chvíli aspoň na chvíli na pódiu taky nemohl chybět. 

I přes veškeré shora citované výtky byl křest nového CD EH fantastickou událostí roku. Takže už se neohlížím, neotáčím za tím špatným, už si jenom užívám hitovku Don’t Turn Your Head, užívám si poskakující hlavy před mnou, a slyším svoje poskakující (orlí) srdce kdesi uvnitř... ochutnej moji RADOST.

Byly to poslední okamžiky, kdy byl Favál narvaný. Bohužel, s odchodem EH odešla i řada fans, čímžto však dotyční udělali obrovskou chybu. Chápu, bylo hodně pozdě, ale ostravská SALAMANDRA si tohle věru nezasloužila. Nicméně tihle „profesionálové“, v čele s vynikajícím pěvcem Ivanem Borovským, na sobě nedali vůbec nic znát a hráli, jako kdyby žádná změna v čase nenastala. 

Jestli má českej power metal svoji svatou trojici, pak je to Eagleheart, Rimortis (ti bohužel tentokrát chyběli, což mne mrzelo, chtěl jsem se totiž naučit česky :-) a právě Salamandra. S příchodem již zmíněného Borovského získala dle mého osobního názoru klenot nad klenoty, ježto taková síla a nádherné zabarvení hlasu se nerodí každý den. Znám už jenom dva další hlasové fenomény, srovnatelné těmito atributy s gerojem Ivanem – Jardu Alberta Kronka a Láďu Křížka. No a když jsme u toho, na křtu samozřejmě nemohli chybět ani „slavní ředitelé“ kreysonovského fanklubu Martulín („Pan Křtitel“) a Elann – hoši, rád jsem Vás viděl!

Salamandra předvedla vynikající výkon - výkon, který vynikal vším: hudbou, zpěvem, nápady, instrumentálními výkony... Ve svém playlistu je naprosto logicky soustředěná na poslední dvě desky, čili desky s Borovským, totiž Faces Of Chimera a Time To Change. A dělá dobře, neboť toto jsou holt české power metalové diamanty.

Masters Of Rock na Favále? Se Salamandrou jde všechno. Anebo křižácká výprava v Brně (Crusader)? Proč ne. Všechno je možné, když noc je černější než nejčernější svědomí, pivo zrzavé jako ty nejkrásnější vlasy, a duše se chvěje. Chvěje, zachvívá a hřmí.

Míťasovi jsem hanebně zapomněl koupit kolu a druhému Honzovi, který od rána nejedl, jsemnechal i svou druhou půlku tatranky; takhle se holt střídají zlejší okamžiky s těmi „dobřejšími“ v životech nás všech.

Koncert na Favále patřil jednoznačně k těm dobřejším, vskutku léčebným životním momentům.

Stvořiteli, díky za ten čas!

Tady Dědek. Fotky Míťas.

P.S.: Tu kolu jsem pak napravil.