Recenze prvních třech alb kanadských Anvil

Kanadští ANVIL by bez nadsázky mohli být synonymem pro nezdolnou výdrž nepřízni osudu navzdory a zároveň kandidáty na titul smolař napříč metalovým žánrem. Ne vždy se nesporná kvalita alb snoubí se světským úspěchem a nepřímá úměrnost dostává své bezpodmínečné vyjádření. V první půli osmdesátých let patřili ANVIL k tomu nejlepšímu, co mohl metal nabídnout a kvalita jejich hudby se mohla bez přehánění měřit s tehdejší špičkou metalového ledovce. JUDAS PRIEST, IRON MAIDEN a SAXON dodnes zná každý usmrkanec i mimo metalovou sluj, kdežto při vyřčení jména ANVIL je tomu vpravdě naopak. Škoda přeškoda, protože ANVIL nebyli žádnou druhořadou kapelou vezoucí se na módní vlně a těžící z úspěchu jiných a již vymyšlených postupů. Nad slunce jasné je to jak pamětníkům, kteří je objevili v metalu zaslíbených časech, tak i nám, kteří se k nim nejrůznějšími cestičkami dostali později a docenili jejich nesporné kvality s často značným časovým odstupem.     Jedna z nejvíce nedoceněných metalových kapel vůbec, která si zasloužila mnohem více. Právě proto jsem se rozhodl něco málo sepsat hned trojmo – o třech kapitolách historie metalu, kterými se do ní zapsali právě  ANVIL.

Medyed

Hard´n´Heavy (1981)

Pokud vezmeme v úvahu rok vydání alba, jedná se o notný nářez, který konkuruje všem tehdejším metalovým majstrštykům, vybavený kvalitně ostrým a kousavým zvukem (úměrně době vzniku). Stylový a jménu kapely věrný obal přesně koresponduje z hudební náplní, která je učebnicovým příkladem, jak má metal s kraje osmdesátek vypadat. Otisk právě uplynulých zlatých sedmdesátých je stále slyšitelný a pozvolna přechází v tvrdší a hutnější pojetí.  „School Love“ jako startovní výstřel nakopává album do slušných otáček a šlape jak orloje ze Švajcu :-). Sám až žasnu, co energie se v téhle a následujících skladbách i po více než třiceti letech skrývá. AC/DC drží linii prvního záseku, klasický nosný riff, sloka, refrén, sólo a další chutné energetické sousto máme za sebou. „At The Apartment“ bych pasoval na svůj soukromý hit, skladba co do tempa sice volnější, naléhavostí a důrazem ovšem neztrácí. Někteří mohou sem tam zaslechnout jistou podobnost s „Jidáši“, tato podobnost není nijak do očí bijícího rozsahu, aby nějak zvlášť rušila. „Rock´n´rollovka“ nesoucí název „I Want You Both (With Me)“ se předchozí trojici kapánek vymyká a metalovou sveřepost vhodným způsobem odlehčuje, než přijde další erupce nesoucí název „Bedroom Game“. Sympatická záležitost, která, když nastražíte ušiska, spojuje hardrockové a metalové prvky do symbiotického celku. Zkuste si po poslechu „Bedroom Game“ pustit „Speedking“, „Highway Star“ nebo „Burn“ od DEEP PURPLE a pochopíte. „Oooh Baby“ se vrací ke klasické šablonce při zachování potřebné porce energie, a roli kvalitativní socky rozhodně neplní. „Paint It Black“, název již napovídá, jedná se o cover stoneovské povinné četby a její zpracování je nadmíru vyvedené. V porovnání s verzí, která se nachází na slovce Glenna Tiptona zvoucí se „Baptism Of Fire“, je tahle pro mou osobu vítězem na celé čáře. „Oooh Jane“ je tak trošku taková „kissovka“ , drobet metalové tíže zbavená, včetně příhodně pojatého sóla, které skladby solidně vygraduje a dělá z ní slušný předkrm před další jízdou ve střední rychlosti nerychlosti, která nese název „Hot Child“. Ten přechod mezi klasicky rockovým a metalovým výrazem, jak ho známe z pozdějších let, je v podání ANVIL velice sympaticky pojat a dodává této i ostatním skladbám náramný šmak. Závěrečná „Bondage“ obstarává velmi důstojnou tečku za prvotní kolekcí skladeb, která neskýtá výraznějších slabin.

Metal On Metal (1982)

ANVIL na „Metal On Metal“ postoupili o stupeň výš. Stejnojmenná první skladba hřmí a valí se nemilosrdně kupředu a energie stříká všemi směry. Jednoduchý, ale silný ústřední nápad dělá se skladbou psí kusy i po více, než třech dekádách a nebojím se „Metal On Metal“ pasovat do pozice absolutního hitu. „Mothra“ nalevo napravo nehledě jede zostra vpřed, sází na dřevo jeden trumf za druhým a cení zuby na všechny strany. Pozvolna až baladicky se rozjíždí „Stop Me“ a na pomezí balady zůstane až do konce. Po dvou těžce kovových explozích je to chutné rockové zpestření prémiové kvality. „March Of The Crabs“ se vrací k tříštivo trhavé munici, která nepotřebuje text. Hutná a úderná intrumentálka vibruje jak beton pod údery sbíječky a nedá příliš prostoru na oddech. Volněji, ovšem ne méně důrazně pojatá „Jackhammer“ jakoby představovala jakési plynulé přemostění mezi hardrockem a metalem, oba postupy do sebe volně a plynule zapadají a propůjčují skladbě volnost výrazu a naléhavost zároveň, což je i případ „Heat Sink“. Kdo máte zažitu etapu IRON MAIDEN „před Brucem“, možná víte velice dobře, co mám na mysli, organické propojení mezi klasickým rockem a metalem, které je schopno metalu dát křídla. „Tag Team“ šlape jak elitní jednotka na přehlídce v úderném rytmu, máme tu další hitovku se vším všudy, co silná skladby potřebuje – mnohdy toho není potřeba příliš, stačí málo a mnoho zároveň – silný nápad. Lze bokem letmo namítnout, že to je taková „Judasovka“, proti čemuž nelze mít příliš námitek, forma je v zásadě podobná, zpracování je ovšem jiná káva a výsledek nemá s kopírovačkou mnoho co dělat. „Scenery“ sází významným dílem na silnou melodii a skladba právě díky melodiím doslova roste v uších, čemuž zdatně sekundují melodické kytarové vyhrávky během refrénu. Melodičtější tvář ANVIL není vůbec marná a vpravdě rozkrývá tvůrčí potenciál kapely. S „Tease Me Please Me“ se vracíme ke klasickému Hard´N´Heavy schématu, nacpanému po okraj energií a přímým tahem na cíl, které nemá nárok padnout do bahna podprůměru a zívání nudou. Vypadá to na klidný konec, ale chyba lávky. ANVIL si nechali nejsilnější tabák na samotný závěr alba. „666“ rozpoutá bouři síly hurikánu, který smete vše, co se mu ve své bláhovosti postaví do cesty. „666“ je řádný hukot i na dnešní poměry a ve své době to musel být slušný masakr. Druhý zápis do diskografie ukazuje ANVIL jako hotovou kapelu, která potvrzuje potenciál nahrát album světových parametrů a špičkové kvality. „Metal On Metal“ je toho důkazem do dnešních časů.

Forged In Fire (1983)

Kvalitnější produkce, lepší zvuk a vybroušenější metalové kontury. Tak bych mohl stručně charakterizovat třetí album ANVIL. Hardrockový opar se s „Forged In Fire“ vytratil téměř úplně, album je takové osmdesátkově klasické, profesionální práce. Trochu ubylo té původní syrovosti, „Forged In Fire“ je celkově vyleštěnější a možná i přístupnější směrem k širší posluchačské obci. Toto vše vyřčené neznamená, že se ANVIL za třicet stříbrných zaprodali komerčnímu publiku. „Forged In Fire“ se zase o píď vyzrálejší a logicky méně klackovsky drzé a neotesané oproti předchozím nahrávkám. Úvod je příznačně k názvu kapely jako úder na kovadlinu, titulní „Forged In Fire“ se pomalu, ale zároveň důrazně sune kupředu, a mrazivá atmosféra by se dala krájet. Síla skladby nemusí být nutně o rychlosti, zde máte důkaz jak z příručky pro mladé rockery. Rambajz na sebe ovšem nenechá dlouho čekat, bezprostředně následující „Shadow Zone“ se s ničím nemaže včetně řádně vypjatého vokálu, halekavého refrénu a nutnosti v podobě výživného sóla, klasický metalový mazec jak má být. „Free As The Wind“ si to hrne ve středním tempu neméně důrazně, na povrch se dostává větší porce melodií, bohatší aranžmá a decentní sbory v refrénu. Rockovější „Never Deceive Me“ a nezvykle hodný zpěv mi působil divný pocit, postupně si vše sedlo začalo fungovat jako zajímavá změna a vhodné odlehčení, které album nijak výrazně netříští. S „Butter – Bust Jerky“ se vrací plnokrevné metalové výrazivo a metalová jízda může zase zabrat na plný plyn. Zajímavě vystavěná skladba, která graduje v samém závěru. „Future Wars“ aspiruje společně s titulní skladbou na vrchol alba, přesná důrazná rytmika, explodující sólující kytara a silná nosná melodie nepřipouštějí jakýkoliv kompromis a pochybnosti. „Hard Times - Fast Ladies“ velmi sluší hlučný rockový feeling, skladba burácí jak nákladní vlak bez mašinfíry naložený uhlím po hrbatých kolejích. Trocha odlehčení s „Make It Up To You“ s sebou přináší jeden z nejmelodičtějších refrénů, se kterým jsme měli v případě ANVIL co dělat. Skladba, ač celkově jemnější povahy, patří k silným momentům alba a velmi příjemně se poslouchá a jako by byla úmyslně zařazena před další nářez „Motormount“ a měla za úkol tento zásek zvýraznit. „Motormount“ se na rozdíl od předchozí skladby žene nekompromisně vpřed jako by měla rozmetat na prach všechny pochybnosti, které mohly nastat v případě „Make It Up To You“. Další skladba jak z metalové učebnice je „Winged Assassins“. Těžko hledat nedostatky a škobrtnutí, závěr alba nemá chybu. Jediné, co bych „Forged In Fire“ měl malinko za zlé, je „Judasovská“ produkce, která trochu upozaďuje osobitý rukopis kapely, jinak nemám zásadních námitek.