Rok vydání: 2008
Edice: CD (+ videobonusy)

Vrcholy CD: celá deska je vrcholem
Propadáky CD: žádné
Zajímavosti CD: jak dlouho trvalo jeho vydání

Hodnocení CD: 100 %


Chvíli mi trvalo vymyslet, jak začít. Asi to bylo symbolické, neboť Dogmě Art taky chvíli trvalo, než tahleta deska spatřila světlo rockového světa. A taky je možná příznačné i to, že recenzované album startuje písní s názvem Stařec, protože celá deska je vlastně taky takovej pořádnej "stařec" (natočena 2005-2006, dokončení prací 2007).  

Ale to je už dneska fakt jedno, protože tyto písničky nezestárly, naopak, jako by v ústraní pomyslně "zrály" do chuti nejbáječnější. Dogma Art nám v roce 2008, když nakonec poslala do pomyslné řiti všechna vydavatelství, přináší rockový skvost, který mne samotného překvapil - sice vím, že Dogma Art je kapela zkušených "hardcovníků", znám její povedený debut Třetí skála, to všechno ano, ale tohle mne dostalo.

(Abych byl spravedlivý - z desky probleskl již dříve minimálně klip Stařec, který běžel na Óčku a taky je již dlouho ke zhlédnutí na webu skupiny, anebo píseň Er se dostala na 2CD kompilaci Fajn Rock Music No. 11 z roku 2007.)   

Ve srovnání s debutem je Dogma Art o krok dál nejen schopností výrazněji využít rockovou melodiku, či spíše velmi originálně ji vytvořit. Zatímco na Třetí skále byla v průběhu celého alba melodická složka jako by přeci jen výrazněji ořezaná, a následně snad za účelem "vyrovnání hladiny" až příliš zkoncentrovaná v koncové instrumentálce Orchestrion, tady je přítomná plynule prakticky ve všech skladbách, ale přitom tak geniálně nevtíravě, že je to stále ten naprosto charakteristický, syrový hard rock/metalový sound Dogmy Art!

To je však jeden z momentů. Taktéž rytmus, resp. tempo se nám rozhojňuje ve prospěch rychlejších, věru šlapavých skladeb, které tak vyznívají výborně nejen na desce, ale musí být jako stvořené pro živá vystoupení. Dogma se vymanila z nesporné relativní těžkopádnosti své prvotiny, a to je moc dobře. I tato schopnost "sešlápnout plyn" Dogmě Art ohromně prospěla, celé album tím získalo zlotřile rozdováděnou dynamiku, jedním slovem óda na radost! Sluší se dodat, že výhradním autorem hudby je kytarista Michal Kugler.

A je zde ještě třetí základní moment, proč je nová deska tak podařená. A to jsou texty. Ty dělá Dogmě renomovaný hudební redaktor Jaroslav Špulák, a zatímco na první desce byl - a myslím, že právem - kritizován (ejhle, kritika kritika :-) za jistou nesrozumitelnost, tady se mu texty myslím dost povedly. Sice si stále zachovávají jakési nevyřčené "tajemství", ale činí tak mnohem přístupnějším, krásně pocitovým dojmem, nemají už v sobě tu chvilkovou "intelektuální přemrštěnost" či jak to nazvat, ale jsou "lidské". Vyjádřil bych to asi takhle: zatímco na první desce jsem občas přiznám se nevěděl, co si pod Špulákovými slovy představit, tady si představuji různé věci celkem bez problémů, a to, že každý si může představit trochu něco jiného, mi vůbec nevadí a hlavně to vůbec nevadí celkovému skvělému vyznění muziky. Naopak.

A tak po obecné části pojďme k jednotlivým skladbám. Zdálo se Vám, že na debutu jsou dejme tomu jenom dvě hitovky, Namaluj a Fakt že jó? Tady si pořádně připočtěte. V podstatě platí, že co skladba, to pecka s hitovými ambicemi v tom nejlepším slova smyslu. Pro mne osobně je absolutním megahitem alba píseň Náhodou, která svým výrazným melodickým nápadem, svižnou rytmikou a podařeným textem (a jsme zase u těch tří zmíněných faktorů) je zkrátka bezva a vždycky mne roztančí přinejmenším na duši.

Jenomže za touhle věcičkou ani náhodou nezaostávají další kompozice: výrazný klipový Stařec, se závěrečným "mňam" kytarovým sólem, počínajícím již za zpěvu refrénu, "doomový" unikátní Zpěv mrtvé milenky, rozdivočené Poletím, skladba Hraje, která je fakt že jó ze života, anebo pár skladeb s atmosférou, jíž se těžko nasytíte, ať už Er, Černá brána nebo Těla ostatních - tato s mrazivými textem, který se týká nás všech. "Poslední řadová" Vize mne zaujala tím, že melodický nápad jejích slok je podle mne silnější než refrén, který je však zase na druhou stranu tak "řvavý", že jej rozhodně od Dogmy neslyšíte pokaždé. A to, že jsem ještě nejmenoval sedmičku Za křídla, neznamená nic jiného, než co jsem řekl již o něco výše - že těch dobrých skladeb je prostě moc, konkrétně všechny.

Instrumentální výkony hráčů jsou jako vždy bez připomínek. Spolehlivý basový spodek Milana Vajgrta, řízná i invenčí kytara Michala Kuglera, výborné dynamické bicí Víti Fraňka (bohužel počátkem roku Dogmu opustil) a charakteristický nezaměnitelný zpěv Ládi Obludária Škaroupky, to jsou atributy, které činí "hudební tvář" Dogmy Art originální a jedinečnou.     

Výborná muzika je podporována výborným, sytým, hutným, prostě dogmovským zvukem. Album se natáčelo ve studiu Ivana Jaroše, který se bohužel před jeho dokončením odebral v roce 2006 na rockovou věčnost.

S obalem kapele pomohla známá osobnost jihomoravského rockového dění Sklenda, a přebal je tak magicky černý, že nejmenovaná losangeloská skupina konečně ví, jak se dělaj černý desky :-). Vlastně je modročerný, jako by spojený s první, modrou deskou Dogmy...

Bonusem na CD je remix Er, a to je snad jediná skutečnost, která mne tak trochu mrzí. Z bookletu se dá totiž vyčíst, že původně měla být jedenáctkou zřejmě další skladba Znamení, se slovy zpěváka Ládi Škaroupky, avšak z ní bohužel zůstal jenom text. Škoda, nejsem přítelem remixů, a skladbu navíc bych určitě jednoznačně uvítal; zejména když se dá očekávat, že by byla stejně dobrá jako deset zbývajících.

To je ovšem zřejmě jediná piha na kráse, jinak totiž nelze desce prakticky nic vytknout. Ne nadarmo jsme Dogmu Art vyhlásili skupinou měsíce září, a to zcela příznačně - ta deska totiž prostě a jednoduše ZÁŘÍ.

Dědek.