Nechte vlasy vlát, nechte touhy znít

Pro mne osobně jsou Oscarový i Vlasy. A kdyby nebylo té časové prodlevy od premiéry muzikálu, myslím, že ten třetí Oscar by byl jasnej nejen pro mne subjektivně, ale i objektivně (rozuměno před objektivy) v tom americkým „svatým lese“. A aji Aleš Brichta mi snad odpustí, že jsem si dovolil zparafrázovat refrén jeho textu Nechte vlajky vlát. 

Vlasů jsem se dočkal pozdě; tedy nemyslím vlasů jako člověk (tam jsem o ně spíš příliš brzy přišel), ale Vlasů jako divák. Když krátce po revoluci běžely v sobotu v televizi, byl jsem ještě jako teenager možná trochu paradoxně s rodičama na ztichlé řečkovické večerní chatě, hrál canastu a těšil se na žolíka. Já byl s mámou a tátou rád i v patnácti, nestydím se za to, naučili mne spoustu věcí a hlavně mne naučili ctít svobodu jako největší hodnotu na světě. 

A o svobodě jsou právě i Vlasy. Jejich „premiéry“ jsem se dočkal až o pár let později, krátce před maturitou - psal se rok 1994 - kdy se soukromě promítaly u nás na gymplu na Kraví hoře a paní profesorka se ptala, kdo je ještě neviděl. No, taky nemusím hnedka na povel zvedat ruku, že?  Navíc jsem měl tou dobu tak říkajíc „pusu plnou vlasů“ své blonďaté spolužačky, takže vlasy jsem už vlastně nejenom že viděl. ;-)

Filmové zpracování muzikálu mne uchvátilo. Nespoutatelný příboj muziky, duší, svobody a  - vlasů. 

Dílo srší jednou památnou scénou za druhou, každý si vyberu tu svou – já miluju onu snad méně známou s kalhotami, poněvadž představuje součást mé životní filozofie: 

Máma: „Dej mi kalhoty, vyperu je!“ – George Berger: „Proč?“ – Máma: „Vypadají špinavě!“ – George: „Ne, nejsou špinavý.“  A po chvíli vypjaté hádky i s otcem opět máma: „Dej sem kalhoty!“ – George: „Jsou čistý!“ – Máma řve: „Dej mi ty kalhoty!“ – George řve: „Proč? Jsou přece čistý!“ 

O mnoho let později, někdy kolem roku 2011, jsem si ten film konečně koupil na DVD, sympatický digipack Cinema Clubu za pouhých trafikových 99 Kč. A pod vlivem opětovně nastalé euforie z týhlenctý dávky nespoutanosti jsem v jednom brněnském hudebním bazárku, dnes již bohužel zaniklém,  sehnal i polskou LP verzi Hair za 30 Kč (původně 65 zlotých) v provedení Boston Light Operatic Society. Hezký zážitek, nicméně srovnání bylo jasné: filmová, rockově daleko tvrdší aranž vítězí. 

Vlasy mne vždycky nabijí hudební energií, Amadeus mne potěší skutečností, že nejsem v historii jediný, koho potkal nepříjemný Tourettův syndrom (ano, nezvladatelnými tiky, cuky atp. trpěl též samotný Wolfgang - všimněte si toho „neodolatelného“ mrkání Toma Hulce), nicméně jedno ze svých největších životních hesel čerpám z filmu Přelet nad kukaččím hnízdem (už ten název vystihuje všechno). 

Tu myšlenku jsem v praxi aplikoval už vícekrát, a vždycky se mi potvrdilo, že je správná. Ještě než ji zde výslovně deklaruji, nemohu nezmínit výrok samotného autora z porevolučního dokumentu z roku 1990: „Člověk musí vždycky snít výš, než na co má.“ 

Ano, určitě se to vždycky nepovede. Leč taky může – nikdy nevíš. A ten Jack Nicholson, když prohrál dolarovou sázku o tu (ne)vyrvanou koupelnovou baterii, řekl JENOM: 

„Ale aspoň jsem to zkusil, Krista Boha, aspoň jsem to zkusil.“

Zdraví Randle Patrick McMurphy, George Berger, Wolfgang Amadeus Mozart, Larry Flynt a ... z Brna Dědek. 

Je zvláštní nadpozemskou výsadou těch největších, že v jejím důsledku ani nemusím psát, kdo opustil tento svět.