Nechte vlasy vlát, nechte touhy znít
Pro mne osobně jsou Oscarový i Vlasy. A kdyby nebylo té časové prodlevy od premiéry muzikálu, myslím, že ten třetí Oscar by byl jasnej nejen pro mne subjektivně, ale i objektivně (rozuměno před objektivy) v tom americkým „svatým lese“. A aji Aleš Brichta mi snad odpustí, že jsem si dovolil zparafrázovat refrén jeho textu Nechte vlajky vlát.
Vlasů jsem se dočkal pozdě; tedy nemyslím vlasů jako člověk (tam jsem o ně spíš příliš brzy přišel), ale Vlasů jako divák. Když krátce po revoluci běžely v sobotu v televizi, byl jsem ještě jako teenager možná trochu paradoxně s rodičama na ztichlé řečkovické večerní chatě, hrál canastu a těšil se na žolíka. Já byl s mámou a tátou rád i v patnácti, nestydím se za to, naučili mne spoustu věcí a hlavně mne naučili ctít svobodu jako největší hodnotu na světě.
A o svobodě jsou právě i Vlasy. Jejich „premiéry“ jsem se dočkal až o pár let později, krátce před maturitou - psal se rok 1994 - kdy se soukromě promítaly u nás na gymplu na Kraví hoře a paní profesorka se ptala, kdo je ještě neviděl. No, taky nemusím hnedka na povel zvedat ruku, že? Navíc jsem měl tou dobu tak říkajíc „pusu plnou vlasů“ své blonďaté spolužačky, takže vlasy jsem už vlastně nejenom že viděl. ;-)
Filmové zpracování muzikálu mne uchvátilo. Nespoutatelný příboj muziky, duší, svobody a - vlasů.
Dílo srší jednou památnou scénou za druhou, každý si vyberu tu svou – já miluju onu snad méně známou s kalhotami, poněvadž představuje součást mé životní filozofie:
Máma: „Dej mi kalhoty, vyperu je!“ – George Berger: „Proč?“ – Máma: „Vypadají špinavě!“ – George: „Ne, nejsou špinavý.“ A po chvíli vypjaté hádky i s otcem opět máma: „Dej sem kalhoty!“ – George: „Jsou čistý!“ – Máma řve: „Dej mi ty kalhoty!“ – George řve: „Proč? Jsou přece čistý!“
O mnoho let později, někdy kolem roku 2011, jsem si ten film konečně koupil na DVD, sympatický digipack Cinema Clubu za pouhých trafikových 99 Kč. A pod vlivem opětovně nastalé euforie z týhlenctý dávky nespoutanosti jsem v jednom brněnském hudebním bazárku, dnes již bohužel zaniklém, sehnal i polskou LP verzi Hair za 30 Kč (původně 65 zlotých) v provedení Boston Light Operatic Society. Hezký zážitek, nicméně srovnání bylo jasné: filmová, rockově daleko tvrdší aranž vítězí.
Vlasy mne vždycky nabijí hudební energií, Amadeus mne potěší skutečností, že nejsem v historii jediný, koho potkal nepříjemný Tourettův syndrom (ano, nezvladatelnými tiky, cuky atp. trpěl též samotný Wolfgang - všimněte si toho „neodolatelného“ mrkání Toma Hulce), nicméně jedno ze svých největších životních hesel čerpám z filmu Přelet nad kukaččím hnízdem (už ten název vystihuje všechno).
Tu myšlenku jsem v praxi aplikoval už vícekrát, a vždycky se mi potvrdilo, že je správná. Ještě než ji zde výslovně deklaruji, nemohu nezmínit výrok samotného autora z porevolučního dokumentu z roku 1990: „Člověk musí vždycky snít výš, než na co má.“
Ano, určitě se to vždycky nepovede. Leč taky může – nikdy nevíš. A ten Jack Nicholson, když prohrál dolarovou sázku o tu (ne)vyrvanou koupelnovou baterii, řekl JENOM:
„Ale aspoň jsem to zkusil, Krista Boha, aspoň jsem to zkusil.“
Zdraví Randle Patrick McMurphy, George Berger, Wolfgang Amadeus Mozart, Larry Flynt a ... z Brna Dědek.
Je zvláštní nadpozemskou výsadou těch největších, že v jejím důsledku ani nemusím psát, kdo opustil tento svět.
Komentáře