NÁROD SOBĚ – KULTURA V HROBĚ?

Report-hodnocení-úvaha / Koncert Národ sobě – kultura tobě / sobota 27. února 2021, od 20.10 hodin / Národní divadlo v Praze / přímý přenos ČT ART + ČT1 (úvod)

Před začátkem sledování přímého přenosu jsem ještě vůbec neměl v úmyslu oživit naše ne-pravidelné ne-metalové okénko a psát z tohoto koncertu report. Samotný průběh přenosu mne k tomu ale vybudil hned z několika důvodů, a když jsem se navíc dožil konce… tedy nikoliv zatím konce koronakrize, to by bylo věru předčasné, ale aspoň konce koncertu, proč ke všem těm textům zazpívaným nepřidat jeden subjektivně hodnotící; a v mém případě naštěstí nepěný, toliko psaný.

NÁPAD SKVĚLÝ!

Nápad jako takový - od pořadatelů festivalu Metronome Prague - jednoznačně skvělý, a i když samozřejmě chápu, že na přípravy je taková unikátní akce nadmíru náročná (pochvalu zaslouží mj. zvuk), mám přeci jen krapet obavy, jestli tato myšlenka, resp. její realizace neměla přijít o něco dřív. Aby totiž truchlivým vývojem pandemie nebyl slogan „Národ sobě – kultura tobě“, užitý jako název celé akce, zanedlouho přetaven v parafrázi „Národ sobě – kultura v hrobě“…

Mimochodem, slovní hříčka „kultura v hrobě“ by se dal vnímat i jako provokativní hodnocení skutečnosti, že koncert byl avízován jako multižánrový. Ano, pakliže bychom to chápali ve smyslu více žánrů umění jako takového, pak asi ano, ježto kromě převažující hudby bylo v Národním divadle k vidění „překvapivě“ i divadlo, dále balet, tanec, recitace, ba dokonce i „cirkus“ (v kontextu s korona-morovou krizí byla vtipná poznámka moderátora, že cirkus v divadle je jako mor ve městě).

MULTIŽÁNROVÁ AKCE?

Jenomže z hlediska „multi-žánrovosti“ hudební to v sobotu večer na celkem 6 různých pódiích (včetně střechy!) žádný megacirkus nebyl. Ba dokonce bych si přívlastek „multižánrový koncert“ dovolil označit jako klamání spotřebitele, poněvadž se jednalo v zásadě o mediální střední proud, resp. internetový mainstream (jasně, jistou logiku to má, když většina hudby je teď online). Toto „všechno“ naštěstí s čestnými výjimkami, o nichž bude ještě samozřejmě řeč.

Kde zůstal tvrdý rock, když tvrdá muzika je do tvrdé doby stylová? Metal, hard rock, punk rock? A abych nebyl obviněn z žánrové zaslepenosti, kde zůstal folk & country, resp. blue grass (pravda, skupina Jelen prý nemohla přijet kvůli karanténě a na pódiu byl alespoň lidový Čechomor, jako vždy ve všech svých podobách dostatečně výrazný a patřící k těm nejlepším)… Kde byl blues rock, styl prýštící z drsného prostředí? Kde underground, historicky spojený s nelehkými dobami disentu? Kde slavný muzikál, opěvující nejtěžší chvíle dějinných osobností?

A kdybych měl jmenovat in concreto, pochopitelně jen příkladmo: kde byl Kabát, Arakain, Tři sestry, Pražský výběr, Progres 2, Olympic, Vláďa Mišík, Ulrychovci, Spirituál kvintet, AG Flek, Vlasta Redl, Jarek Nohavica, Robert Křesťan & Druhá tráva, Tom Jégr, Luboš Andršt, „Plastici“, Kamil Střihavka, Michal Pavlíček… jasně, takhle bych mohl jmenovat do večera, ale nemůžu se zbavit pocitu, že přinejmenším někteří z tohoto výčtu by se do koncertu trvajícího takřka 4 hodiny určitě vešli…

Dle slov moderátorů přijali pozvání všichni oslovení, krom již výslovně zmíněného Jelena. Takže proč nebyli oslovení? A to vidím po hudební stránce jako nepřehlédnutelný problém celé akce – na rozdíl od již zdůrazněné parádní idey – a sice nepříliš rozprostřenou žánrovou dramaturgii. Skutečně by si takový koncert unikátního formátu nezasloužil více žánrů a více unikátních jmen?

Jasně, jeden ze 2 dalších znaků tohoto „televizního festivalu“, totiž spojení některých umělců „důchodcovské“ generace s „mladými a internetově neklidnými“ působilo jako zajímavý kontrast, který když už nepotěšil výsledkem, tak alespoň odvahou.

HRUBÝ, HRUBEŠ A TAK DÁL

Organizačně nelehké bylo naplnění dalšího znaku, a sice vystoupení vybraných kapel s orchestrem Národního divadla, což byl případ i skupiny Lucie („v opeře“), která takto na samotném začátku i konci sáhla do své tvorby první poloviny 90. let a prezentovala skladby Amerika a Černí andělé. Čestné dvojí zařazení nebylo náhodné, vystoupení pánů kolem Davida Kollera patřilo k vrcholům sobotního prožitku a zastínilo i většinu mnohem mladších umělců, kteří by s ohledem na svůj věk co se týče energie měli Lucii strčit do kapsy. Jenže nestrčili, trumfy tahala z kapes ona; inu, příhodně zvolené jméno: Lucie totiž jak známo pochází z latinského lux, lucis – světlo.

Aranžmá obou songů bylo sice s ohledem na způsob provedení pochopitelně odlišné od klasických studiových verzí, ale šlo spíše jen o sílu zvyku, zatímco samotná síla písní byla nesporná. A souvislost s aktuální korona-morovou krizí? Třeba „Středověk neskončil, středověk trvá“… „Sex je náš / padaj kapky z konců křídel / nevnímáš / zbytky otrávených jídel“ – že by otrava z netopýra? Ale nejspíš a nejvíc „a bůh nám seber beznaděj“…

Na mnohem menším, komorním improvizovaném jevišti, se představil další vrchol večera – zpěvák a kytarista Michal Prokop, který ve stylu „stále živá Yesterday“ představil dvě písně z tohoto svého nejslavnějšího alba, s texty Pavla Šruta, nejdříve s houslistou Janem Hrubým Bitvu o Karlův most (zpěv naživo nebyl technicky úplně nejlehčí, zejména v těch letech ty výšky, ovšem housličky „kvílely“ zdatně a vydatně, s intenzitou malých děcek nucených do houslí), posléze pak ve spojení s mladou krví Starou píseň, tj. se zpěvačkou Sárou Vondráškovou alias Never Sol a syntezátorovým aranžmá.

Paradoxně nejtvrdším korálkem v sobotním náhrdelníku (ještě tvrdším než Wohnout :-) byla Jana Kratochvílová se skupinou Illuminatica, která za pečlivého dohledu Jiřího G. Hrubeše zpoza bicí soupravy prezentovala cover sebe sama, a sice svůj letitý hit Copánky, ovšem s poměrně přitvrzeným kytarovým aranžmá a novým textem v podobě Korálky nadějí.

Léty prověřené (nikoliv provařené) záruky dobré hudby, jako jsou Václav Neckář, Ivan Hlas nebo Meky Žbirka netřeba představovat, zde se však představili v nových polohách, aneb v rámci jednoho z již zmíněných koncepčních znaků večera, kdy stará generace nemá strach ani z kontrastu s mladší krví.

Bravurní slovní hříčky s mateřským jazykem, ať s hudbou či bez, předvedli Ondřejové Brzobohatý a Ruml, Pokáč s Aničkou Slováčkovou, kterou obdivuju, kterak s ohledem na vždy přetěžký boj proti rakovině zvládla s naprostou lehkostí duet s vynikajícím textem I když jsme plešatý, anebo jakožto recitátor vlastní básně herecký architekt David Vávra. 

Nejen česko-slovenský, ale vpravdě mezinárodní punc dodalo večeru spojení s londýnskou kapelou Morcheeba, která na dálku představila v minimalistickém pojetí a v údajné světové premiéře ze singlu, který má vyjít až v květnu, novou, ač lyrickou, poměrně výraznou skladbu The Moon. 

PADÁ HVĚZDA, NĚCO SI PŘEJ!

Všechny jmenovat by bylo možné, ale není to účelem článku, k tomu slouží např. odkaz na CSFD níže, kde si můžete přečíst rovněž aktuální komentáře. Já sám za sebe i přes jakoukoliv výtku říkám, dobře za to, že se tenhle fesťák podařilo uskutečnit, vždyť i to, že mne, veskrze líného člověka, tahle ne-metalová záležitost vyprovokovala k sepsání dvou a půl stran, o čemsi svědčí.             

Pojmovým znakem nejtěžším byla bezpochyby skutečnost, že se logicky muselo hrát bez diváků, takže zatímco na jevišti s orchestrem bylo plno, hlediště vlastně nebylo hlediště, jelikož nebyl, kdo by hleděl, tedy krom poměrně citlivě vystupujících moderátorů. A jestliže jako pomyslný podtitul koncertu působilo stanovení cíle zkrátit čekání na restart živé kulturní scény po dlouhé pauze, možná zde bohužel mělo být napsáno, že nejen PO dlouhé pauze, ale i PŘED dlouhou pauzou… protože s otvíráním hudebních klubů to zatím nevypadá vůbec dobře, neboť dosud nikdo nenašel ten správný klíč, a letní fesťáky s mnoha hudebními hvězdami, jež se běžně dějí pod hvězdami, jsou zatím bohužel ve hvězdách.

Snad tohle nelehké údobí naše hudební hvězdy přečkají, snad vydrží a nepadnou. Protože až budou tyhle hvězdy padat, bude pozdě něco si přát.  

Zdraví Dědek.

https://www.csfd.cz/film/982280-narod-sobe-kultura-tobe/komentare/