Metal v srdci Brna

Procházíte Brnem a narážíte na spoustu pomníků či památníků. Nemíním zde zmiňovat ony, jež připomínají dějinný vývoj českého státu, chci se zaměřit na skulptury či jiné entity výhradně kulturní. Ono totiž čím vyšší je kultura určitého národa, tím jsou zpravidla i příjemnější jeho dějiny.

Cestou do práce míjím Janáčkovo divadlo - kousek od něj je socha Leoše. Kouká na nás a nic neříká. Možná radši. Možná kdyby říkal, že bychom jenom koukali.

Ale je to zásadní pomník kulturní osobnosti spjaté s Brnem, pomník lva s bílou hřívou, který si dokázal užívat života. Hora ruit – carpe diem. Carpe diem, krátce žijem.

Přijdete na náměstí Svobody a uvidíte kašnu. Přijdete k ní a uvidíte verše. Verše Jana Skácela. Oficiálně se tomu říká bronzová kašna o průměru 15 m zdobená roštem s jeho verši. Řada Brňanů si stěžuje, že se tím básně Jana Skácela pošlapaly, a to doslova. Je to tudíž kulturní, anebo nekulturní?

Špilberská zvonkohra. Hudba. Balzám na duši v areálu hradu, kde trpěli vězni za Rakousko-Uherska i za fašismu. Dneska se tam můžete zastavit a těšit se z toho, že nejste zatčení, spoutaní a na smrt odsouzení. A těšit se z hudby.

Petrov je katedrála, jakýsi velesymbol brněnských chrámů a kostelů, čímžtopádem varhan. Varhany, nejmajestátnější hudební nástroj, mnohdy užitý i v metalu. Kultura sama.

Jakýmsi kulturním symbolem sui generis, chilli svého druhu je určitě celá budova Divadla Husa na Provázku na Zelném rynku. Né že by se v jeho útrobách (dříve Maliňák) děly jenom kulturní věci, ovšem některé melodie třeba z Balady pro banditu jsou zkrátka nezapomenutelné. A to „nekulturní“ Eržičino ňadro vlastně též.

Inu, máme tady v Brně symboly takřka všeho: hudby divadelní, chrámové, zvonkové, klasické, máme tady symbol kultury básnické, jenom jedno mi tady chybí – symbol muziky rockové, ba třeba i metalové.

A tak stále marně chodím Brnem a vyhlížím ten piedestal s elektrickou kytarou. Kolik za ta léta rozdala radosti, kolik osvěžila večerů, kolik spojila lásek a životů, kolik zmařila nachystaných sebevražd (a kolik způsobila konců, díky nimž zůstali rockoví velikáni navždy mlaďouncí).

Hmm, takovej pomník by se myslím vyplatil, nebyl by totiž jenom jednomu člověku (viz třeba Leoš), ale byl by nespočtu magorů, kteří ještě furt žijí anebo kteří už dávno nežijí. A to i těch brněnskejch. Koneckonců, Brno mělo vždy punc rockovýho města.

A možná by k tomu stačilo jedno jediné – brnknout někomu na tu správnou strunu...

Tady Dědek.