Generální úklid (desek)

Přívlastkem „generální“ se může pyšnit řada věcí: například generální plná moc, generální pardon, taky si vybavuju vyškovské pivo Generál, mňam čtrnáctka, anebo třeba šílené sousloví generální úklid. A vůbec asi nejhorší může být, když díky tomu, že ve Vaší domácnosti je generálem žena, musí se na generálním úklidu podílet i muž. Kuš. ;-) 

Já naštěstí prováděl nikolivěk klasický generální úklid, pouze generální úklid desek, které se už válely takřka všude, takže jsem se skoro neměl kde válet já...a v takovém případě je už skutečně potřeba uklidit i bez generálního rozkazu a bez pardonu! A v zápalu úklidu Vám s dovolením namátkou vyjevím, co že jsem to vlastně tentokrát uklízel. 

Uklízet můžete to, co jste po čase oprášili, anebo naopak to, na co ještě prach sednout vůbec nestačil. Ano, atraktivní jsou zejména nejčerstvější kotoučky (ne nadarmo prý i Casanova pronesl, že láska je ze tří čtvrtin zvědavost), ale mohou se úspěšně prolínat i s těmi staršími, kterým se podařilo zůstat zajímavými napořád (stejně jako některým ženám). 

Mým přehrávacím digitálním žihadlem je tak popichováno nové CD Motorbandu „V“, stejně jako deska brněnských Eagleheart Reverse, a jak z našeho webu víte, po posleších jsem již dokončil recku Ocelot Pekelnej stroj. Pekelnými stroji jsou ovšem všechny tři zmíněné placičky, jež do našeho tuzemského metalového světa přinášejí více či méně nové světlo, a jak vědí zejména latiníci, tomu, kdo přináší světlo, se říká Lucifer, rozuměno Světlonoš. 

Novinkou se pro mne stala i německá heavy metalová skupina Sinner, od níž jsem v bazaru za 40 Kč sehnal LP Comin’ Out Fighting z půlky 80. let, a vůbec nelituju. P.S.: Rok 2017 byl pro ni návratem v podobě alba Tequila Suicide. 

V souladu s blížícími se koncerty jsem se navnadil nahrávkami Uriah Heep (jednalo se o přípravu na Kena Hensleyho dne 29. 10. v Sonocentru) anebo dalších vymazlených mazáků D.O.P. (report již zveřejněn). 

Když si pustím Debustrol a Válku, většinou následně odpálím i granáty jménem Neuropatolog a Vyznání smrti, jinak tu Válku prostě řešit nende. 

Naopak staršími stálicemi jsou veškeré desky Roberta Křesťana, ať už s Poutníky nebo s Druhou travou, tuhletu invenci a esprit by jim mohla leckterá metalová kapela závidět. Např. obal 2CD Best & Last, kompilace z roku 2001, je díky tisícímu ohrání tak strašně rozbitý, že jej vždy musím skládat zpět skoro jako Rubikovu kostku; ehm, tu jsem nikdy nesložil, zmíněný obal naštěstí vždycky ano. Aneb když překročíš Rubikon. 

Navěky výjimečná je jedna z našich absolutně nejlepších folk-rockových desek všech dob, AG Flek: Dohrála hudba, na níž není snad jediná slabá píseň. Nikdy se neomrzí, navždy magická, a to včetně úžasného obalu (mimochodem, to okno tý krásný chajdy je na původním LP bílé, zatímco na CD-reedici barevné).  

A už je toho zase trochu moc, takže prostě douklízím až příště. Nota bene když mi do toho celkem aktuálně přibyl Phoenix od Nocturnal Rites, ale o tom už jsme referovali na jiném místě našeho webu. 

Uklízel Dědek.