Dědkův fejeton o soudržnosti

Musím to napsat, prostě musím. Mrzí mě, že dneska už nejsme tak jednotní jak dřív. A svým způsobem za to může rozpad totality, protože tehdy jsme měli společného nepřítele, a tím pádem jsme drželi o to víc při sobě. Sametová revoluce a desetitisíce nás na náměstích řvaly samy za sebe.

Po rozpadu společného nepřítele jsme taky ještě drželi při sobě, ovšem jen do té doby, než se společný nepřítel definitivně rozpadl. Československý komunistický pohlavár naštěstí nebyl mumifikován jako pan Uljanov, a tak se holt rozpadl i doslova. 

A dnes? Myslíme si, že máme společných nepřátel spoustu. Někdo nenávidí Rusko, někdo USA, to je celkem logické, neboť velké mocnosti vždy vzbuzují velké emoce i velkou nenávist. Nicméně jsme se po Vatikánu dočkali i jevu, kdy jest některými „nenáviděna“ další malá země, a ne ani tak kvůli náboženství, ale kvůli fotbalu: Katar, jenž mnohým v žaludku leží jakožto katar žaludeční. A ani typické hábity tuto nevoli nezahalí.

Zdroj i pohnutky jsou logické, leč z hlediska výsledku směšné. Každá rozepře je směšná a hrůzná, protože vždycky než se hádat je lepší podat si ruku.

Podat si ruku a jít spolu na pivo. A třeba i se žaludečním Katarem.

P.S.: Když už to nejde se Sovětským svazem…

Tady Dědek.