21.06. 2014 - Prygl Rockfest - Tublatanka, Stejšn - Brno, Prygl Bar

METALOVÝ SLUNOVRAT JAK BRNO

aneb

ALL RIGHT NOW!

Report / Prygl Rockfest / Tublatanka, Stejšn - ostatní kapely mimo report / sobota 21. června 2014 / Brno, přehrada - Přístavní ulice - Prygl Bar

Z akustického vystoupení tělesa Kronek Alband jsem rychló šalinó usilovně drandil na Prygl, tj. Brněnskou přehradu, abych před Tublatankou stihl STEJŠN (www.stejsn.cz), brněnský hard rockový svižník v čele se zpěvákem a kytaristou Luďkem Savanou Urbánkem. A zadařilo se, tahle špicová blondýna mi neutekla!

Ještě předtím mne ovšem stačilo vyděsit 340 kachlí za lupeň, protože na plakoších byla avizována jediná cena 250, a nebylo řečeno, že to bude pouze v předprodeji a na místě skoro o stováka víc (dokonce i v deníku Rovnost psali o jednotném vstupném 250). Ale to je snad jediné, co bych mohl pořadatelům vytknout, jinak vše valilo jak mělo, a tak jak měl, valil i Stejšn.

Tři čtvrtiny sestavy Stejšnu jsem před týdnem viděl na pódiu v Dukovanech při obnovené premiéře kapely SRO (Savana, basák Dušan Charlie Svoboda a mlátička Martin Krejča). Od té doby nijak „nezhezkli“, takže to byl zase drsné bigboš.

Kdo je naopak stále krásná, je klávesačka Peťka Veselá, která měla kromě svého hudebního umění velice hezkou (rozuměno krátkou) sukénku, z níž jí rostly moc roztomilé noženky, a pod hřívou vlásků se skrývala majestátní, tradičně netečná tvář, takže byla prostě k sežrání nejenom po umělecké stránce.

Co se hrálo předtím, než jsme s Míťasem vkročili do sympatického travnatě – křovinatě – tenisového areálu Prygl Baru (přišli jsme cca o půl hodinky později), to vám věru nepovím, ale zato vám napíšu, co se hrálo potom.

Ačkoliv byl večer, hrálo se kupříkladu Ráno, lidově známé též coby „Sára“, což je písnička z druhého CD Stejšnu Pomotaná, o tom, jaké to je, když vás po ránu obejme žena, avšak pozor, když vás obejme svýma nohama. Takže by se vlastně měla hrát až po desáté hodině večerní, ale to zase nejde, když se jmenuje Ráno, žejo. A tak se udělal kompromis a hrála se prostě a jednoduše – kterak jsem již naznačil – večer.

Savana našim do areálu vkročivším objektivům velmi vstřícně zapózoval s basákem Charliem a vůbec se při tom notnou chvíli nehejbal, aby nám ty fotečky nerozmazal. To byl výkon – jaks to tak dlouho, Savano, vydržel (asi patnáct vteřin), se na tom pódiu nehejbat?!?

Jinak totiž lídr Stejšnu předvádí na stejdži docela slušný tělocvik – upaží, vzpaží, předpaží, podřepne, akorát ten přeskok přes kozu tentokrát výjimečně vynechal :-).

Za výborného zvuku zazněla i moje oblíbená balada Zvony nad městem, a naopak jinou baladu „musel“ Stejšn vynechat (More Nights?), s poznámkou lídra cosi ve smyslu tom, aby publikum před Tublou zbytečně neusnulo, což bylo ovšem logické, poněvadž na hodinách tělocviku je spánek zakázaný (maximálně se občas připouští spánek věčný, třeba když správně neodhadnete přeskok přes kozu).

„Klobouk neboli“... „Klobouk neboli“... snažil se Savana, aby vše uzavřel slovní hříčkou, že Klobouk nebolí. A pak se hrál – částečně s českým textem – jeden z největších hitů Paula Rodgerse a bandu Free, zovaný All Right Now, který můžete nalézt třebas i na 2CD skupiny Queen Return Of The Champions.

A měl u publika velký úspěch – dvě milé dívky či ženy se při něm rozvášnily natolik, že kdyby měly na hlavách klobouky, určitě by jim ulétly a skončily přinejmenším v přilehlém křoví. No co, cítily se zkrátka Free, proč taky ne, když všechno bylo All Right Now!

Na závěr si Stejšn střihl ještě Sen či flák Pomalu dolů, a už musel nikoliv pomalu, ale rychle z pódia dolů, protože stage čekala mohutná perestrojka, pro ty mladší ne-rusky přestavba. Velice sympatické bylo ještě Savanovo poděkování Tublatance za to, že je na tento festival pozvala, a posléze již začalo technické stěhování a zvučení, které cca po půlhodince vypuklo...

...vypuklo stejně jako před půl rokem na Vodovce intrem k Démonu pomsty, ale to bylo jenom pro „zmatení přátel“, jelikož se nehrál Démon pomsty, ale hitová titulka z posledního CD Svet v ohrození. TUBLATANKA (tublatanka.sk) opět v Brně!

Koncertní program Tubly byl postaven zejména na skladbách z prvních tří nejslavnějších elpíček, z nichž každého se hrálo přibližně 3 – 5 songů; tento základ, na nichž se dá solidně stavět, byl doplněn o jednotlivé vzorky písní z dalších alb a rovněž o basové a bicí sólo. Nečekaným „vstupem“ pak byl výstup baskytaristy Ďuro Topora coby neohroženého obhájce žen, ale o tom až poněkud později.

Neuvěřitelné! Rok po vzniku skupiny ji relativně pružné slovenské vydavatelství OPUS pozvalo do studia k natočení dlouhohrající desky. A tak vznikl stejnojmenný debut Tublatanka, z nějž se na Pryglu hrál Šlabikár, Dajte mi na to liek, Kúpim si kilo lásky anebo takřka závěrečný triangelovský šlágr O nás.

Já se ale musím zastavit u kompozice Priatel'. Geniální Sarvašův text, který zdánlivě působí jako nářek čtyřprocentního jedince nad intimní fyziologickou poruchou partnera („ako sa máš priatel' moj“ ... „mňa tiež bolí tá tvoja porucha, som vážně smutný, bez teba som tak sám“) není ve skutečnosti nic jiného než monolog smutného diváka k porouchanému barevnému televizoru, který je ovšem naštěstí v záruce... Nota bene si to představte teď v době mistrovství světa ve fotbale, kdyby vám odešel jediný televizor!

Tublatanka naštěstí z pódia zatím rozhodně neodcházela, ale i nadále předváděla svoje hudební mistrovství, mimo jiné v podobě šlágrů z druhého longplaye: Skúsime to cez vesmír, Vo velkej škole dní, zkrátka Dnes (mám rande so svojim Brnom)... A jak můj webmaster Míťas správně již podruhé podotkl, v Dnes se kupodivu na koncertech nehraje ta závěrečná třetí část kompoziční kaskády...proč?

Z alba Volanie divočiny zaznělo Ja sa vrátim!, z CD Znovuzrodenie Toporovo Bez tvojej lásky (při vstupní veřejné zkoušce to kluci vystřihli s aranžmá jako z Under Pressure), z Patriota majestátní Piseň pre Doda, jak známo věnovaná zesnulému bývalému členu Tublatanky a Money Factoru Dodo Dubánovi.

Zvuk se nám úplně zpočátku zdál u Tubly lehce basově přeřvaný, ale buď si následně naše uši přivykly, nebo byl zvukařem zkorigován, každopádně po většinu slovenského vystoupení bylo již vše v pořádku. 

Zhruba v polovině koncertu nastal jistý konflikt u merchandise stánku Tubly, kdy tam někdo zřejmě v pokročilejším stádiu mozkového rozkladu začal otravovat prodavačky. Ďuro Topor se zdravě „nasral“, na chvíli opustil pódium, aby se zase vrátil a do mikrofonu zařval, že jestli tam onen někdo s tím otravováním nepřestane, tak okamžitě ukončí koncert. A odešel znova.

Maťo Ďurinda byl smířlivější, neboť na celém Prygl festu bylo dostatečné množství pracovníků security, a volal Ďura zpátky na stejdž, do čehož úspěšně zapojil i početné publikum. Situace se tak nakonec uklidnila, ovšem Ďuro Topor za svůj postoj ochránce žen sklidil zasloužený potlesk a Maťo Ďurinda to uzavřel ve smyslu tom, že žádná žena na světě nesmí být obtěžovaná, diskriminovaná a terorizovaná. Vida, jak byl vstupní kousek Tubly Svet v ohrození bohužel příznačný!

Ale jelo se dál, naštěstí zvítězilo nikolivěk násilí, ale hudba, skvělá hard rocková hudba, kvůli níž jsme všichni na Prygl tu sobotu přišli. A hudební vrcholy na sebe nenechaly dlouho čekat.

Ještě před nimi nás ale čekalo basové sólo Ďuro Topora, které „pan Tublatanka“ Maťo uvedl kontextuálně vtipně s tím, že Ďuro nám předvede nasrané basové sólo. Pokud znáte Sting Of The Bumblebee (Žihadlo čmeláka) od Kings Of Metal Manowar, tak něco podobného nás prostřednictvím Toporovy basy bodalo v sobotu v noci, aby vzápětí začal probodávat své blány pan bubeník Peter Schlosser, v rámci svého zdařilého, sólového bubenického orgasmu.   

Kdysi kdesi v jakémsi videorozhovoru s Maťo Ďurindou jsem vyslechl, že skladbu Moj starý dobrý kabát složil snad ještě jako teenager a na slavné, ba co slavné – nejslavnější LP Žeravé znamenie osudu ji zařadil až se značným časovým odstupem. Nicméně tento poprockově laděný hit funguje velice dobře i s dalším časovým odstupem, tj. odstupem od roku vydání 1988, a ze zmiňovaného vinylu nebyl v sobotu rozhodně osamocen. 

Láska drž ma nad hladinou - a v případě některých přítomných děvčat jsem měl pocit, že se v té kráse snad utopí. Nadšenou tmou burácející megahymna Pravda víťazí  - a čtvrt století zpátky. Závěrečná vypalovačka Žeravé znamenie osudu – a rocková prda nejvyššího kalibru.

Mimochodem, abych nebyl pořád tak patetický, Žeravé znamenie osudu mohlo být klidně věnováno neúnavným a statečným pracovníkům Hasičského záchranného sboru Jihomoravského kraje („milujem všetko čo páli / s ohňom sa strašne rád hrám“) anebo by se mohlo stát nepsanou znělkou brněnského ohňostrojného festivalu Ignis Brunensis, který se v těchto dnech konává mimo jiné právě na Brněnské přehradě.

Zpestřujícím vzorkem byla stejně jako v hale na Vodově bonusová Loď do neznáma, jež vznikla nikolivěk pod hlavičkou Tubly, ale jako speciální projekt Ďurinda – Horváth – Uherčík – Griglák. A pokud si ji pamatujete jako klipovku z bratislavského Triangelu z doby kolem sametové revoluce, pak vězte, že nahraná byla stejně jako Pravda víťazí už léta Páně 1988!    

Dnes bylo krásně: skúsili sme to cez Tublatanku a ono to zase vyšlo. Ano, svet je v ohrození, je to s námi lidmi čím dál horší (Werich říkal kde blb, tam nebezpečno, já říkám kde člověk, tam nebezpečno), ale s dobrou muzikou to špatné rozhodně není.

A tak v tom běhu všedních dní života, v té velké škole dní, nezapomínejme na dobrou hudbu, nezapomínejme na to, že je to náš dobrý „priatel’“, který – i když bude nejhůř – nás vždycky udrží nad onou pomyslnou hladinou. Hudba víťazí!

Tady Dědek. Fotky Míťas.