Jdi na obsah Jdi na menu
 


JAK JSEM VIDĚL A NESLYŠEL ZYLWAR

aneb

REPORTÁŽ O REPORTÁŽI, KTERÁ SKONČILA „NA OPRÁTCE“

Psal se 18. prosinec 2015 a blížily se každoroční Vánoce jak z hororu: vánoční stromky již někdo dávno podřezal, kaprům zbývalo posledních pár dní života, trouby s cukrovím rozžhavené jak pekelné pece, ve většině obchodů hororové bitky o poslední img_4014.jpgdárky, v domácnostech samou nervozitou a nestíháním řev jak před vraždou a Ježíšek chudák pořád nezvěstný.

A já si ten den seděl v klídku v Tenkrátu, popíjel rychtářskou dvanáctku a těšil se, že stihnu hned tři koncerty za sebou: od 18 hodin na Svoboďáku Progres 2, o hodinu později na Moraváku Zylwar acoustic  a od osmi v Rusty Nail Toma Jegra & Gang. A že to nakonec dopadlo všechno trochu jinak, to Vám možná začíná být už jasné, jinak by to přece nebyly ty správné hororové Vánoce!

O progresáckém osudu rozhodl ve vztahu k mé osobě vytrvalý déšť. Kdyby bylo chladněji, asi by se jednalo o krupobití, a tak moje (ne)snesitelná lehkost bytí dala přednost setrvání v teplé hospůdce při studeném pivečku. Nicméně kolega Radek na koncert přeci jen dorazil a následně posílal SMS tohoto znění: „Peťo, sorry, ale jsem durch mokrej a v botách mám rybník. Nepočítal jsem s touto akcí. Pozdravuj všechny. P.S. Progress vynikající.“

Tak to bychom měli první dílčí reportáž za sebou a pojďme dál.

Před sedmou hodinou, na kdy byl naplánován začátek vystoupení crossoverové, tentokrát však akusticky hrající kapely Zylwar, jsem zvedl půlky své zadnice ze sednice a z hospodské světnice vyrazil ven. Cestou jsem na kraji Moraváku plánoval zakoupit několik lahví biskupického pivovárku Gajdoš, poněvadž doma už bylo všecičko zas vypité, leč  splakal jsem nad „prodělkem“: liják neustával a já zůstal stát jen s otevřenou hubou před zavřeným stánkem, promočeným jak já. Pivo nebude, a hororové Vánoce tak pokračují.

Ultrarychle vysychající hrdlo, které nemělo již asi 15 minut žádný mok, počínalo chroptět a představovat si, že kapky padající z nebe mají příchuť minimálně ležáku. Pivo jsem však žádné necítil, a tak jsem vzal u jednoho stánku zavděk horkou medovinou, přičemž jsem velice ocenil, že vřelá byla pouze medovina, nikolivěk též kelímek, a tak byla tradiční vánoční statistika naštěstí o jednu čárku popálenin chudší.  

Já byl naopak chudší o 40 korun a ve snaze zabránit tomu, aby mi neustávající déšť medovinu neustále ředil, vtrhl jsem do hlavního stanu vedle pódia, na němž ještě i výrazně o sedmé hodině dohrávala nějaká revivalová kapela.

Ve stanu bylo celkem plno, a vzápětí jsem zjistil proč. Byli tam totiž vměstnáni všichni Zylwarovci. Schválně píšu Zylwarovci, jelikož to zní jako Alexandrovci, a tak je Vám hned asi jasnější, jak moc bylo ve stanu plno. Koneckonců, to přirovnání k Alexandrovcům určitě není vůbec od věci, poněvadž Zylwar zpívá v některých písních také rusky.

Zdravím se s Pavlem Nohelem i ostatními, Pavel když vidí moji medovinu, ukazuje mi okénko s Poličkou, o níž jsem neměl ani tušení, leč já děkuji, neb Polička mi poslední dobou moc nechutná. Než dohraje předchozí kapela (hraje tak dlouho, že padají i humory, že Zylwar možná hrát ani nebude), kecáme o muzice, vtípků je dostatek, podřezané stromky a zmučené kapry vynecháváme a hororové Vánoce jsouimg_4005.jpg opět na chvíli zažehnány.

Tedy než člověk vyjde opět ven – stále prší a to je horor! Odkudsi se záhrobí se chechtá „ten pták Hitchcock“ a začíná to být vážně psycho. Krom deště se totiž přidávají technické problémy, s nimiž Zylwar na pódiu již několik minut zápasí. Nicméně i přestože prší a stále tady něco nehraje, před pódiem pořád vytrvale mokne nezanedbatelný počet věrných příznivců.

Již s druhou medovinou (vtarojich sorok korun – Zylware, doufám, že oceňuješ moji znalost ruských číslovek!) nacházím své útočiště na jakémsi malém zastřešeném stupínku, jakési vyvýšené pozorovatelně, kde se nás po chvíli tísní víc, ale když je někdo tak hubený jako já, není samozřejmě problém, abychom se všichni pod tu stříšku vlezli, že.

Pomalu se blíží tři čtvrtě na osm, tj. čas, kdy musím vyrazit směr své poslední štaci, tedy klubu Rusty Nail. Dělám alespoň pár fotek z příprav – chilližto jistě vidíte ony typické akustické bubínky - a čekám, jestli nestihnu minimálně jednu písničku. Nestihnu. Sapristi kluci, nemáte vy nějaký krátký káblíky, nepotřebovali byste je prodloužit?!?  No v nějakým káblíku to bylo, ale kterému členu zrovna patřil, to už je skoro citlivý údaj!

Takže jak jsem viděl a neslyšel Zylwar. Report nebude. Smiřuji se s trpkým osudem Zylwaru i svým, a pro mne typickým atletickým rychlokrokem se vydávám směr Rusty Nail, kde mám závazek v podobě zamluveného stolu (a jak se později ukázalo, nejen stolu, ale i lože – koho by to zajímalo víc, viz Facebook Tom Jegr & Gang).

Jenomže jsou Vánoce a zázraky se dějí. Daleko od kaprů na sklonku života a daleko od podřezaných stromků se najednou v něžném oparu předvánoční noci zastavuji a zpovzdálí, odkud jsem přišel, slyším libé tóny. Není to hororová hudba z Hitchcockova Psycha, jsou to lyrické tóny Stínu letících mraků. Moje zylwarovská zamilovaná. Magická, asi jako když Vinnetou slyšel zvony ze Santa Fe. Ne, tohle není předzvěst konce, naopak - koncert Zylwaru již brzy začne...

...a já jak mrak letím dál, a poněvadž jsem se oproti předpokladu přeci jen krapet zdržel, musím letět jak hotovej rychlomrak, no co Vám mám teď o Vánocích povídat, je to prostě horor!

Text + foto Dědek.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář