Jdi na obsah Jdi na menu
 


11.11. 2015 - Zylwar, Separator - Brno, Melodka

KONCERT ZA VŠECHNY SLUŠNÝ PRACHY

aneb

„PROČ BYCH CHODIL NA ANTHRAX,
KDYŽ ZYLWAR JE LEPŠÍ!“

Report / Zylwar, Separator, Misty Ways / středa 11. listopadu 2015, po 21. hodině / Brno, Melodka

S heslem z titulku „Proč bych chodil na Anthrax, když Zylwar je lepší!“ jsem vlítl na Melodku, abych se dozvěděl neradostnou zprávu, že výborná kapela Misty Ways dnes nevystoupí, protože zpěvačka otěhotněla onemocněla chřipkou, a tudíž zřejmě v inkriminovanou dobu namísto tónů vyluzovala pouze bakterie.  

No vidíte, bakterie. Anthrax je vlastně taktéž bakteriální válečná zbraň, jenomže jak už jsem naznačil, já ve středu nebyl v Semálu, ale na Zylwaru, což je trochu jiná válka, totiž válka Zylů, kterak to jednou kdosi právě tady na Melodce vtipně pojmenoval při křtu snad CD Ozvěny plamenných slov.

V důsledku absence jedné ze tří hudebních brigád došlo ke korektnímu snížení vstupného ze 100 na 80, čehož jsem hned u baru využil a měl tím pádem víc než půlku piva zdarma. Jó holt, zas ty prachy, no však img_3431.jpgna ně ještě dojde.

Hnedka zkraje mne zdravil známý fotograf Jirka Sitár, kterej dělal Zylwaru perfektní fotky na jejich zatím poslední CD ...jen tak si pískej... Třebaže jsme se už viděli, tak jsem ho - jak bývá u mne špatným zvykem - nepoznal, nicméně podle jména už bylo všechno OK. A to jsem byl děcka skoro střízlivej! No já prostě v souvislosti se Zylwarem musím udělat vždycky nějakou ostudu, že?!? (zdravím všechny basáky ;-)

SEPARATOR – to je tak blbej název, až je krásnej. Připomněl mi totiž nádherné metalové časy konce 80. let, kdy snad každá třetí tvrdá kapela musela mít koncovku „-tor“: Krabator, Terminator, Tormentor, Kryptor, Zvrator, Tōrr...

Separator sice vznikl výrazně později (2008), leč old schoolová síla starého dobrého heavy metalu a hard rocku, avšak nikoli v zastaralém pojetí,  z něj sálá jak z výkonného přímotopu: poctivé riffy, nezbytná melodika, docela slušný zpěvák, jenom kdyby to nekurvila ta nesmyslná angličtina... a přitom mezi jednotlivými písněmi mluvili kucí česky, takže po našem umí. Chilližto proč zpívají anglicky mi zůstává záhadou. ;-)

V paměti mi utkvěly songy jako Lost Army, Jack The Ripper (teda, Jacka Rozparovače bych čekal spíš od nějakého grindcoru, ale proč si neříznout i zde) a samosebou i skladba s romantickým názvem Fuck Me More, na níž tuhle hodonínskou čtyřčlenku obohatila svým referénem i autorka separatorských postranních grafik Laurie (pokud jsem tedy vstřebal její umělecké jméno správně). Zpívala Fuck Me More, a jak jsem se tak na ni díval, říkal jsem si, no holka neříkej dvakrát. ;-)

Mimochodem, ohledně oněch grafik - v naší fotogalerii si můžete všimnout, jak výtvarně šikovně je odhalené pohrudí oné rohaté děvy udělané, že vypadá, jak kdyby před sebou měla ztopořený penis. Ehm ehm, na co paní grafička při stváření kompozice myslela...asi na pohádku Láska rohatá ;-).   

Po cédéčkové titulce Never Back Down (debut 2013) a následné Rokenrolové Show proběhla intenzivní amortizace bicí soupravy, totiž bubenické sólo. Kopáková dvojšlapka kmitala a paličky se míhaly, blány držely a randál jako prase.

Na samotný závěr separatorského setu zazněly dvě novinky z připravovaného dalšího CD a ty myslím velmi dobře ukázaly, že chlapci jsou už zase o kus dál, znělo to skvěle a dost profi, zkrátka přídavky jaxe patří.

Příjemné překvapení, tenhle Separator. A až se hoši naučíte česky... ...vlastně co to kecám, vždyť vy umíte. No tak teda až to pochopíte ;-)

A poté již vypukla zmíněná válka Zylů, tj. blažovický motor ZYLWAR. Tahleta kanonáda, to je pořádná válka, že i bitva u Verdunu by množstvím petard zbledla závistí. Jedna šleha za druhou, megamrda sem, megamrda tam, do toho nádherný roztančený holky v sexy zylwarovských trikotech, spojené ruce milenců a pšenica či svatomartinský speciál proudem.  

Zylwar je docela živočišná kapela, a tak to na Melodce zažehl flákotou V netopýřím hnízdě, aby pokračoval dalším zoologickým kouskem Hmyzí sen. A jelikož od vydání zatím posledního CD uplynula už taky nějaká doba, logicky jsme se od permanentně kreativního Zylwaru dočkali i dvou novinek.

Tu první uvedl zpěvák Pavel Nohel tak, že je věnovaná (teď cituju možná špatně, ale berte to jako uměleckou nadsázku) všem krásným babám, přičemž z hlediště jsem název identifikoval jako Zahnou, což mi přišlo logické, protože krásná baba Ti prostě dřív nebo pozděj musí zahnout, žejo. Ovšem chytrým img_3470.jpgvyfocením playlistu jsem zvěděl, že správný název je Za horou, což mne poněkud zmátlo a teď přesně nevím, jak to vysvětlit, ha ha.

Druhá novinka je z tématické sféry politika Andreje, poněvadž se zove Prachy a v galerce máte docela ostře vyfocenej celej text, takže je bez problémů čitelnej. Pavel mi sice na ty texty a plejlisty tradičně šlape, abych je vyfotit nemohl, ale jelikož je to hodnej kluk od rodiny a žádná šlapka ni kurva, tak jde vždycky nakonec šlapat jinam, a já si na ty papíry můžu svým foťáčkem vyšlápnout tak, aby to pak v naší galerce šlapalo jak má.

Krom zmíněných news hráli Zylwarovci pivopitelně starý dobrý osvědčený fláky typu Pár vteřin sentimentu, O naději nebo Raketa. Wobrecz drtil kajtru jak babu po pětidenní sexuální abstinenci, basák Jarin ušetřil ten večer za boty, panč tancoval nejen na jevišti, ale i v hledišti bosky (teda, Jarine, já mám samozřejmě rád spíše bosý ženský nožky, ale ty Tvoje taky ujdou ;-))) a bicman Jakub mlátil všechno hlava nehlava, až mi z toho krásnýho rámusu chodila hlava koukolem.

Užuž se zdálo, ža nás zpocení ogaři opustí, leč v tu chvíli nastoupil můj mohutný vokál a všechno bylo jinak, checht. I dočkal jsem se svého zamilovaného hitu Stín letících mraků (slyšel jsem novou aranž, nebo mi tak hučelo v hlavě?) a všichni jsme vstřebali ještě pár dalších fláků, pokud se na onu euforii pamatuju správně, znělo Ledové slunce i Nažmu na kurok.

Pavel, sestoupiv z pódia a výmluvně drže v ruce falický symbol mikrofonu, objímal své krásné fanynky (snímek posílám Tvé ženě, Pavle) a vypadal spokojeně stejně jako hrstka přítomných, která ovšem potvrdila, že skvělou atmosféru nemusí dělat jenom stotisícový dav.   

Na samotný závěr nastala ještě nečekaná šou ve smyslu tom, že na stejdž pronikl jistý vášnivý fanoušek, který sice nezasáhl do děje hudebního, ale bez problémů v jednu chvíli uchopil Pavla a lehce jej vyzdvihl jak chrousta či jiného brouka (viz operativní foto); vida, brouka,  a jsme zase u té živočišnosti. Nohelovi budiž ke cti, že ač mu v tu chvíli nohy vlály ve vzduchu, zpívat nepřestal a navždy se tak zapsal do učebnic přírodopisu pro základní školy jako létající brouk, angličtináři by řekli flying beatle.  

Mno, konec legrace. Středeční melodkovská akce dokázala, že prachy jsou sice potřeba, ale pokud nevedou k radosti, jsou o ničem. A pakliže k radosti vedou, tak je ta radost vždycky výsostně překoná.

A proto se radujme, radujme dokud to jde – než nás ta dáma s kosou za frak, bundu, halenku, triko anebo třeba posraný spoďáry jednou neodvratně uchopí.

Text + fotky Dědek.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář