Jdi na obsah Jdi na menu
 


25.03. 2014 - Stejšn, Pavel Helan, Paka de Luciáš - Brno, klub Leitnerova

PLAY STEJŠN

aneb

NESTYDATÁ „ŠÍP ŠOU“ NA LAJTNERCE

Report / Stejšn, Pavel Helan, Paka de Luciáš / úterý 25. března 2013, po 19.30 h. / Brno, klub Leitnerova

Vážení přátelé, ano - po úterku se okamžitě přihlašuji do kurzů lukostřelby, abych se naučil dobře mířit a ještě líp trefovat cíl. A tím cílem nebude nikdo jiný než Luděk Savana Urbánek, protože kvůli němu jsem si celou středu v práci trylkoval „Letí šíp savanou / a s ním letí srdce mé / kam ten šíp dopadne / tam se sejdeme“. Takže teď pro změnu nepoletí šíp savanou, ale proletí Savanou, až ho ten jeho pověstný humor po tomto mém „opíchání“ věru přejde.

Cestou na koncert jsem se prošel špilberkovskou „savanou“, zkrátka vzal jsem to, obklopen svěží zelení, od Internacionálu přes Hlídku 2 kus po tzv. kočárkové cestě, abych vzápětí zcela fyzicky vyčerpán a s žíznivým jazykem na džisce (velbloud ze mne asi nikdy nebude, i když postupem stáří nevylučuji alespoň hrby) zapadl do útulné hospůdky U Alberta, již jsem měl hezky po cestě. Nejen koutská desítka, ale zejména bravurní Klokan APA z minipivovaru Chýně u Prahy mne nakoply natolik, že jsem pln chmelových sil zdatně doskákal až na Lajtnerku.

img_1090.jpgJeště předtím jsem si ale U Alberta vyfotil fantastický starožitný ghettoblaster (rozuměno přenosný přehrávač – viz fotogalerie), z jehož stereo reproduktorů se právě v tuto chvíli pomyslně začíná linout hudební triatlon  Pakahelanstejšn...

Celý večer byl pojat velmi tématicky – indiánsky, až jsem čučel jak (orlí) péro. Veškerá produkce začala již zmíněnou známou písní Letí šíp savanou za účasti členů všech tento den zúčastněných souborů. Na pódiu se zjevil i luk a šíp, no čurina jako hrom, a já začal tušit, že večerem z toho začnu – možná i pod vlivem výborně ošetřeného točeného ležáku Budvar - asi učůrávat.

Poté se již na pódiu zjevila relativně nová formace zpěvačky Lucie Dobrovodské PAKA DE LUCIÁŠ (dobrovodska.cz/paka). Že má kapela smysl pro humor, dokazuje nejen samotný její název, jenž představuje parafrázi jména slavného španělského kytaristy Paco de Lucía (koncertu na Lajtnerce se bohužel nedožil), ale též celá řada dalších slovních hříček, jimiž bylo předmětné vystoupení prošpikováno.

Kupříkladu basista Saša Sýkora jich na sebe vázal hned několik: nejenže má přezdívku Antonio Panděras, ale navíc si před koncertem stihl zlomit ruku, což vyvolalo hříčku Gibson – Gypson. Nicméně konec legrace - Sýkora zvládl s „Gypsonem“ svoje party obdivuhodně odehrát, tudíž opravdu smekám!, a ještě prý jako bonus oddrolil kus sádry. Bohužel, co z pódia oficiálně nezaznělo, při jaké praktice, pardon, při jaké praktické činnosti si dotyčný onu zlomeninu přivodil...snad ne při sádrování?

Bubeník Radim Dačev má zase pro změnu přezdívku Lorenzo Tlamas, a aby byl výčet „Pak“  kompletní, nezapomínám ani na kytaristu Michala Pospíšila (Mike Poss), který je hudebně velmi činný, můžeme jej znát z různých uskupení jako třeba Bronz nebo Beat Band Brno.

Ústřední postavou kapely je samozřejmě sólistka Lucka Dobrovodská (bandzone.cz/luciedobrovodska), jež donedávna zpívala v blues – beatovém uskupení Rusty Nail, a prošla si i známým SB Bandem anebo televizní soutěží Československo má talent. Ke svému indiánskému původu s nadhledem poznamenává: „Kořeny mám, já vlastně nevím kde. Nesjpíš tu byl nějaký divoký mejdan v roce 1984 a moje maminka se ho zúčastnila. Společně s nějakým indiánem, který tudy zrovna projížděl na dostavníku.“

Hlasové, resp. výrazové kvalitimg_1093.jpgy Dobrovodské jsou zcela nesporné. Její sytý, a přitom rozechvívající hlas vynikal zejména v intimnějších baladách, aby se úspěšně střídal s rytmickými skladbami, kdy spolu s řízným soundem celé skupiny hřměl do éteru klubu, a mně při tom běhal mráz po zádech, jako bych právě potkal indiány na válečné stezce...

Covery jako Štěrbinou ve dveřích (píseň Jakuba Nohy známá nejen z alba AG Fleku Tramtárie), představující právě onu lyričtější stránku vystoupení, anebo naopak Rolling In The Jeep od Adele Adkins, rytmičtější až burácivější song, udržovaly potřebné napětí a vzrušení  - nezapomnělo se ani na slavné Buty, a když byl jednou ten večer, tak tedy Jednou ráno – a sice až do ztracena, rozuměno do samotného konce (song Lost). Tedy, já znám sice spíš gothic metalové Paradise Lost, ale i toto byl hudební ráj.

Instrumentálně nebylo co vytknout (jak jsem již podotkl, i Mr. Panděras, byť handicapován, podal věru zdravý výkon), co je ovšem určitě podstatnější, nebylo co vytknout ani náladou, atmosférou, jež byla famózní. A když to na tenhle typ muziky řeknu já, jsa už čtvrt století pravověrným metalistou, tak tomu můžete fakt věřit, ha ha.

Co bych tak nadané zpěvačce, jakou Dobrovodská skutečně je, ale přeci jen doporučil – samozřejmě i při vědomí, že to není jediný její projekt - je koncentrace a důraz na autorskou, resp. původní tvorbu. Covery hraje kdekdo, i když samozřejmě kdekdo ne tak kvalitně jako „Paka“, a dlouhodobější životaschopnost i úspěšnost muzikanta se pozná až s vícero řadovými deskami s původní tvorbou. Říkám upřímně, budu se velice těšit na další vývoj!

Talenty ovšem na Lajnterce nekončily. O PAVLU HELANOVI (pavelhelan.cz) jsem do úterka 25. března 2014 nevěděl v podstatě vůbec nic, protože pořady typu Českoslovenso má talent zkrátka nesleduju (ani finále). Ba dokonce Vám na sebe prásknu, že když jsem si přečetl, že na Lajtnerce bude jako host i Helan, v prvních chvílích jsem si ho zaměnil s Jirkou Helánem (sic!) z Moravanky. img_1104.jpgKoneckonců, i Jirka Helán postoupil v roce 1972 do finále tehdejší soutěže Hledáme nové talenty...

Pavel Helan označován jest jako vlídný písničkář, a myslím, že to je dost přesné - jeho songy jsou opravdu vlídné, postavené na výrazných textech vynikajících jemným humorem a pronikavou inteligencí, s patřičným nadhledem a evidentní muzikantskou skromností.

Helanův blok nebyl sice nikterak dlouhý, ale jak dobře známo, i za „vedlejší roli“ lze získat Českého lva. Helan na Lajtnerce za svoje krátké a vtipné songy, jako jsou Zahrádka či „iBůh“ sklízel vydatné aplausy přítomného publika (ostatně stejně jako před ním Paka de Luciáš), a to naprosto zaslouženě. Jeho songy mají prostě šarm, stejně jako Helan samotný, a v životě platí, že co je šarmantní, je zkrátka i přitažlivé.

Ano, někdo by mohl namítnout, vždyť přece akorát zpracovává úplně běžná témata, každodenní podněty, co jsou kolem nás, chilližto akorát „plete z hovna bič“ - jenomže to je to největší umění. Jen si to zkuste, uplést z...no, radši pojďme dál. 

Mne osobně jakožto mnohaletého nezrušitelného metalistu - kterak již bylo zmíněno -  rozesmála skladba Metal, geniální parodie na growlingový žánr, především pak black metal. Nejlepší na tom je, že Helan vystihl – byť pochopitelně s vtipnou nadsázkou – opravdu všechny podstatné rysy ultrametalových subžánrů (náladové akordy, temná atmosféra i growling, tj. chrchlavý zpěv), neboť ve mně jeho vzorek svou náladou evokoval vynikající, samozřejmě mnohem proaranžovanější skladbu skupiny Tōrr Tempus Fugit :-). Ehm, možná by ses, Pavle, mohl vždycky na píseň Metal titulovat jako HELLan :-).

„Savanovským“ vrcholem Helanova bloku byl jejich společný part, kdy Luděk Urbánek, plně v souladu s textem písně Stejšnu Velký šou („pak si sednu za bicí a dám všem znamení“), si sedl za bicí, což bylo znamení, že úterní večer nezná hranic. A tak přes jakési „medley“ čítající úryvky „Let’s The Sunshine“ z muzikálu Vlasy, nedvědovských Stánků i Pohádek z mechu a kapradí jsme se propracovali až k hranicím indiánských teritorií, protože... 

...protože jelikož se tématicky jednalo o večer, kde řádí indiáni, zazněla rovněž skladba Vinnetou, do níž se z hlediska textového možná překvapivě, ale dobově logicky vešel i Dieter Bohlen z Modern Talking.

Tož teda musím říct, jsi mé srdce, jsi má duše, Pavle Helane, minimálně z hlediska invence své tvorby, když už žánrově se tedy krapet rozcházíme, ha ha. Nicméně jakmile bude příležitost, velmi rád se s Tebou opět někde hudebně potkám.

Show Must Go Savanou - STEJŠN (www.stejsn.cz). Brněnský hard rockový svižník. Aneb řízné tvrdě rockové pecky, jež Vás praští do hlavice jak Old Shatterhand Inču-čunu do palice.

Už když jsem po ulici Leitnerově přicházel směrem k lehce zastrčenému klubíku, zdálo se mi, že v rámci zvukové zkoušky slyším známé a charakteristické hard rockové tóny...echm, jak se po pár vetřinách ukázalo, nebyl to zkoušející svižník, ale prolétající vrtulník.

Luděk Savana Urbánek (dále jen zkráceně LSD, pardon, překlep, správně LSU – určitě navštěvoval i LŠU) je muzikant, který toho má hodně za sebou, a svého času hrával i metal, o němž zpíval Pavel Helan; třeba v Saxu nebo Terminatoru, i když to není přesné, protože právě LSU kdysi způsobil svým pojetím zpěvu docela převratný přechod Terminatoru od tehdejšího tuzemského growlingu k čistému, melodickému vokálu).

Hlavně má však lídr Urbánek smysl pro humor, což se projevuje v celkovém ladění stejšnovské produkce, ať už se jedná o songy vlastní či covery, kdy převažují kompozice veselé, řekl bych až „roztančené“, zatímco mystických balad á la á moll je jenimg_1120.jpg minimum – i když třeba jedna ze závěrečných skladeb celého koncertu (proč bych to nevzal odzadu, vždyť zezadu je to pěkný, ne? :-) More nights, prezentovaná v odlišném aranžmá než na CD Pomotaná, tj. s violoncellem hostující Terezie Fadrné, je určitě jednou z těch nejlepších věcí, které kdy Stejšn hrál.

Výběr jednotlivých písní byl uzpůsoben celkovému rozjuchanému velkému šou večera, takže se hrály Pomalu dolů, Velký šou, Prodavačka večerníků nebo Ráno. Zejména videoklip Prodavačka večerníků, který běžel i na ČT2, doporučuji zhlédnout - třeba i ráno - protože nejenom tahle pecka, ale i scénář a videozpracování, využívající samozřejmě reálie brněnského středu města v čele s náměstím Svobody, opravdu stojí za to, a není přitom rozhodující, zda jste ten klip už viděli či ještě nikolivěk. 

A musím se Vám, naši milí čtenáři, k něčemu přiznat: tenhle report se totiž začal psát už někdy v druhé polovině ledna tohoto roku, kdy jsem zhlédl jeden z dílů seriálu Vyprávěj, nazvaný Ctitel. Najednou totiž naskočily závěrečné titulky a já zpozorněl: ha, jako podkres hraje Stejšn. - Hmm, to nebude Stejšn, říkala „muňka bozková“. No, to jsu teda pisálek, moje encyklopedické hudební vědomostí jsou vskutku na úrovni (zbývá zodpovědět otázku na jaké, ha ha)! Až mne v této souvislosti napadá vtip, jak se baví dva inženýři a ten jeden říká druhému: „Čoveče, když si uvědomím, jak já su inženýr, tak mám ty vole strach jít k doktorovi...“ ...no a vy abyste měli strach číst moje reporty.

No jistě, konečně jsem totiž odhalil, co to je za cover, v produkci Urbánkovců se již nějaký ten pátek vyskytující. Tož Dědku, Vyprávěj...

Závěrečné titulky mi sice utekly, ale už nebyl problém v kontextu seriálu googlit – a ona to anglická skupina 60. let The Kinks a jejich hit You Really Got Me. Stejšn ho produkuje s českým textem, tedy kromě refrénu, jehož silný anglický slogan zůstal zachován (he he, možná Savanu nic chytrého česky nenapadlo). – Mno, tak tady názorně vidíte, jak se „Stejšn“ lehce dostal již poněkolikáté do televize, a tentokrát dokonce v hlavním vysílacím čase! :-)

Grupa poctivě šlapala jak některé pracovnice či policajti chodník. Dušan Charlie Svoboda je takový poctivý „stoik“ s basou, Martin „Lokomotiva“ Krejča za bicími řádil jako někteří svalovci ve fitcentrech, a klávesistka Petra Veselá byla tentokrát nějaká fakt smutná (ani jednou za celý večer ses na mne, Petro, neusmála, fňuk, takže jdu okamžitě psat Sally :-), zato však měla magickou tmavou, dlouhou róbu, jejíž black-gothic-metalový tón musel dozajista ocenit i Pavel Helan (pravda, kdyby ty šaty byly kratší, ocenilo by nás to určitě ještě více :-). A sám velký Savana? No ten stylově po indiánsku lítal pódiem jako šíp, s vlasama dlouhýma jak Vinnetou, zubil se jak Tangua po požití ohnivé vody a zdálo se, že proti vykouření své dýmky míru vůbec nic nenamítá. :-)

Nicméně dýmku míru nebylo třeba ani zapalovati, ten večer byli totiž zapálení všichni, včetně publika, které moc dobře vědělo, na co přišlo, a taky si to náramně užívalo.

Je úžasné, jak lze vtipným nápadem, vtipnou kompozicí propojit tři žánrově tak odlišné kapely, že působí dohromady jako jeden skvělý celek. Byl jsem velmi příjemně překvapen, jak bohatý a barvitý zážitek si z Lajtnerky cobyžto metalista odnáším, když hard rock hrála pouze jedna ze zúčastněných entit. A už dlouho se mi nestalo, abych z jediného koncertu (pomíjím samosebou delší festivaly) napsal tak dlouhý report, jako je tento. Jenomže to tak holt je – když je dobrá akce a spousta prožitků, report se píše úplně sám.

Závěrem musím ocenit jednak velice dobrý zvuk, všechny nástroje měly svou plnost i čitelnost, zvláště pak oceňuji syrový sound bicích, a jednak skutečnost, že v klubu Leitnerova už nemají lahváče, ale čepované pivo; také jsem proto přítomnou sympatickou paní barmanku velmi pochválil, což ji dozajista od tak krásného a štíhlého individua, jako jsem já, přemile potěšilo, až jsem se trochu divil, že jsem neobdržel její telefon.

Teď už ale musím končit, to nutkání je silnější než já, musím si zazpívat, nejde to odložit, nejde nejde, ale můžete spolu se mnou...

„...letí šíp savanou, a sním letí srdce mé, kam ten šíp dopadne, tam se (příště) sejdeme...“

Howgh! Tady Dědek.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Re-akce

(Dědek, 1. 4. 2014 20:36)

My děkujem!

:-*

(savana, 1. 4. 2014 7:34)

Díky strycu ;-)