Jdi na obsah Jdi na menu
 


Recenze CD Rimortis Peklo, co říká si svět (2012)

1. 10. 2012

rimortis---peklo--co-rika-si-svet.jpgPo zdařilém počinu „Deset kroků zpět“ nám poděbradští servírují další chutnou krmi. Sice ve svém příměru poněkud předbíhám vše dále vyřčené, ovšem nelze jinak, jakkoliv je můj náhled zkreslen faktem, že RIMORTIS jsou již drahně let jedněmi z mých tuzemských favoritů. Ale můžu býti fandou z nejskalnějších, úroveň studiových nahrávek je tím nejpodstatnějším měřítkem, ať už konkrétní kapelu milujete až za hrob, popřípadě nikoliv. Zároveň a jedním dechem dodávám, že jsem se RIMORTIS dostával „pod kůži“ velmi pozvolna. Mé chvalozpěvné výplody opěvující předchozí dvě alba tomu sice příliš neodpovídají, nicméně jsem se musel „proposlouchat“ do fáze, kdy začala muzika RIMORTIS správně působit. Ač to tak vůbec nevypadá, RIMORTIS nejsou kapela na letmý poslech, resp. poslech důkladnější se převelice vyplatí, alespoň v mém případě. Toto platilo v případě předchozích alb a platí to snad ještě více i v případě novinky. Na první poslech působí tak nějak obyčejně (ne však lacině). První vyhrání z kapsy vyhání, praví karbanické pořekadlo, a tak nezoufám a věnuji albu cca jeden poslech denně očekávaje, že se s přibývajícími poslechy začnou vylupovat očekávané silné momenty, ku kterým se budu zas a znova vracet. Ona zdánlivá obyčejnost a nenápadnost má minimálně jednu výhodu – vyhnete se riziku křeče nejrůznějších instrumentálních kotrmelců a exhibicí, prstolomných sól, která kolikrát plní úlohu jen tu, že tam nějaké to sólo je a tak dále – a především nechává vyniknout v plné síle dobré nápady, silné melodie a celkovou atmosféru jednotlivých skladeb. Prvoplánovitá líbivost se jaksi nedostavuje, což jako první plus v řadě s povděkem kvituji, páč tento nešvar mě povětšinou otráví hned na začátku a pak mám vcelku problém vydržet album poslouchat až do konce.

Úvodní a zároveň titulní skladba s úvodem lehce evokujícím STRATOVARIUS v období jejich vrcholné formy nenechá posluchače příliš tápat. RIMORTIS mají za léta fungování vypilovaný vlastní výraz, který postupně zraje jak kvalitní víno. Úvod více, než dobrý. „Královna Země I.“ aspiruje na jeden z hitů alba, kterých nemusí být vůbec málo. „Ve hvězdách“ slyším decentní inspiraci FREEDOM CALL (především úvodní část a klávesové aranže), která nikterak neruší a vhodně přispívá s atmosféře skladby, ze které by mohla být koncertní tutovka. „Obraz vzpomínek“ zpomaluje, aby vyčarovala jednu z nejsilnějších melodií na albu a zároveň vrcholný moment celé desky. „Zastavte čas“ střídá střední a rychlejší tempo ve stylu HELLOWEEN, to vše dochuceno a vygradováno dle receptury RIMORTIS. Druhé dějství „Královny Země“ je další fajnová pomalejší věc, která opět nechává vyniknout zdařilé melodie podpořené plně funkčním kytarovým sólem, které skvěle doplňuje působivou náladu skladby. Další v řadě kvapíků „Útěk do nikam“ disponuje sice všemi již dobře známými výrazovými prostředky, které by za běžných okolností ani náhodou nepřekvapily, nebýt promyšlené struktury a poskládání jednotlivých elementů včetně střídání sól kláves a kytary včetně již standardně dobré melodické linky, což skladbu povyšuje o třídu. Pomalá věc „Pod gilotinou“ stavějící na klavírním motivu a působivé melodii je další tutovkou. Žádný přehnaný patos a romantika, vše funguje naprosto přirozeně a se skromnou elegancí. „Ve smečkách“ šlape jako dobře namazaný stroj, dílo dokonává nadmíru vyvedený refrén a „óoóooo!!!“ mezihra. Jak již je dobrým zvykem, na závěr alba obstarává převzatá věc. Tentokrát si RIMORTIS „předělali“ „Cestu poslední“ z pera Václava Zahradníka, kterou nezapomenutelným způsobem nazpíval Karel Černoch (doporučuji všem si „origoš“ verzi vyposlechnout). Stejně jako předělávky z alb předešlých, je i tato převelmi vyvedená a zdatně šlape na paty „Hádíth“, uzavírající album „Vesmírem plout“.

Navazovat na předešlé úspěchy je úkol nemalý. Vymýšlet cokoliv nového tam, kde v podstatě vše bylo již vymyšleno, je přetěžký mordus a výsledek nejistý. RIMORTIS mají již dlouhou dobu rozvinutý vlastní výraz, přestože neopouštějí prostor ohraničený mantinely melodického metalu. Co z nich dělá tuzemskou špičku, jsou osobité a kvalitní nápady a především neokázalá elegance a přirozenost. „Peklo, co říká si svět“ v ničem nezaostává za předchozími počiny a přidává i něco navíc. RIMORTIS postupem drobných kroků zrají a mým neskromným přáním je, aby tímto způsobem zráli nadále. Za několik málo let to může být, jak říká můj kolega z práce, „epes rádes superior“.

Medyed 

rimortis-2012.jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Rimortis

(chobot, 6. 11. 2012 20:24)

Po přečtení recenze jsem neodolal a CD si poslechl. Musím říct, že jde o celkem zdařilý počin a vzhledem k tomu, že jde o kapelu spíše ohraničenou regionálními mantinely, určitě nedělá Poděbradům ostudu. Zejména texty jsou poměrně slušné, rozhodně mají hlubší smysl, nejde jen o laciné odrhovačky. Na druhou stranu, abych jen nechválil, je samozřejmě na první poslech jasné, že vzory pro Rimortis jsou skandinávské a německé legendy (které mimochodem patří k mým nejoblíbenějším), ovšem Rimortis se trošku zbytečně žene za rychlostí, což někdy není úplně na místě, zejména vzhledem k zabarvení a snaze o srozumitelnost a melodičnost zpěvu (není samozřejmě na škodu!). Škoda, že není lepší zvuk.