Jdi na obsah Jdi na menu
 


05.03. 2016 - Charlie The Bomber, Tom Jegr & Gang - Brno, Na Rosničce

KDYŽ ROCKOVÝ BARD TOM
ZAŘVE NAPLNO „JENOM PŮL“

aneb

JO, JO, TOHLE JO!

Report / Charlie The Bomber + Tom Jegr & Gang / sobota 5. března 2016, po 20. hodině / Brno – Žabovřesky, Na Rosničce

Tož jsem kurwa myslel, že dvě akce po sobě nemám šanci zvládnout. A vidíte, vlastně nevidíte – zas se brodím tím blatem kol rozkopané Minské a zas jdu po Šeránkově kolem té fantastické hradní vily, která se tyčí do nebes skoro jako kytara Maestra Toma.

Anebo jako činely buchara Radima Grünwalda (kurnik šopa, Radime, nechceš se přejmenovat? Kvůli Tobě musím vždycky pracně hledat ten umlaut!), jehož jsme potkali kdesi naproti basketbalové hale, abychom ještě předtím střetli slušnou bandu vyrojivší se odkudsi z Wilsonova lesa, která na nás img_4579.jpghalekala cosi jako „Ahoj děcka, nevíte, kde je tady Rosnička?“ Dobrá otázka, když jsem tam byl včera a taky před dvaceti lety. Tož jsme nakonec trefili všici.

A propos, Jégr, abych na něj nezapomněl ;-) – vrátil jsem zapůjčený půllitr v hospodě nahoře, vycházím ven, a ejhle kdo to. „Ááá, Dědek,“ ozve se mile Tom, třeseme si rukou a já se slušně třesu na jeho dvojgig. Rosničky jsou sice tvorové vesměs ranní, ale já su bytost večerní a taky už sa na ten večer na Rosně těším.

Na Rosně? No spíš v Chicagu. A zahrát si to jejich blues. A slyšet to jejich blues, hard rockový blues kapely proslavené devadesátými lety, kapely CHARLIE THE BOMBER. Nalevo Goliš, uprostřed Pedro a napravo dvojka Tom + Darek, no a bylo to tam. Chicago na Jana Nečase. Tenhle song je dle mého subjektivního soudu jeden z absolutně nejlepších, jakej kdy soubor nahrál. Přišel za mnou Čárlí můj...
Tomáš byl v bravurní formě, kromě toho, že lítal po hmatníku jak čtyři veverky po jednom stromě, do nás taky sázel jednu hlášku za druhou. Například na basujícího pana Františka Drápala: „Odteďka ti budem říkat Goliš.“ Anebo ohledně prodávaných cédéček: „Kupte si to, ať mám co jíst.“ Či co se týče narvanýho vydýchanýho klubu: „No vás je tady aspoň padesát.“

Jak jste zajisté pochopili, bylo nás tam samozřejmě mnohem víc, mnohem mnohem víc než jenom  půl (klubu). A my všichni, my všichni Tomem Jegrem povinní, jsme slyšeli pecky jako Blůzíčko, úchvatnej ploužák Spálený city, magické Ostrovy, rozevlátý Šťastný dny přijdou anebo tmavovlasou divočinu V kleci.

Jenomže v kleci jsme rozhodně nebyli. Ano, jistě, sice jsme se nacházeli v přeútulné klícce klubu Rosnička, ale já osobně jsem cítil obrovskou, majestátní svobodu, tu největší hodnotu na světě, jíž se nikdy nic nevyrovná. Tu svobodu, kterou voní hudba Tomáše Jégra, toho nezkrotnýho geniálního barda, na něhož nedám nikdy dopustit. ;-)

No je fakt, že Zdi ve švech praskaly, protože se klubem skoro nedalo projít k výčepu, nicméně pan majitel, vždycky když mne uviděl, už mi rovnou rozčepoval, takže jsem měl vždycky pivo ještě dřív než jsem si ho objednal. Tomu říkám servis!

Ale tak od „tenisu“ zpět k muzice. K parádní muzice. Nějakej Hynek Maňák stál u baru a jenom koukal, jak to těm chlapcům hraje ;-))))). Tak tohle byl fakt dobrej fór a deme dál.

Pár lahví, brácho, koupíme na barák a Golišovo Fousy Blues. Nádherná depresívní zonka jako stvořená pro melancholické jarní večery, když je člověk sám. Vlastně není sám. A vlastně je furt sám; i když je s někým. Já byl včera s Charliem, a tudíž jsem nebyl sám.

A taky jsem byl s Leou, Amneris a Jirkou. Starobahno Medium se míchalo s vínem a Zavírací doba se mixnula s Rty, který lžou.

Moje skvělá kamarádka Lea měla v panáku už jenom půl rumu zovaného Bucanero, když bluesovej bukanýr Tom zahřměl hymnu Jenom půl. Kapačkou z žíly do žil a vkladní knížkou s heslem NIC, tak to je text dalšího hudebního génia, Peti Hradečnýho z Lehký „čapy“ (správně samosebou Lehké nohy), který se rozléhal rosničkovým klubíkem, těla se vlnila, potila a směla. Směla směle vše.

Charlie The Bomber byl onen večer Tomův první podpis na tomto světě (třebaže ten historicky úplně první byl Krabat), a ten druhý, o nic menší „škrábanec“ se jmenuje TOM JEGR & GANG – tentokrát snad podruhé v bluesovým životě jen v úsporné trojce bez druhé kajtry Přemka Dofka. Neboližto Maniac se konečně odloupl od šťavnatého baru a šel dělat „brumendo“.

A šel ho dělat fakt dobře. On je Maňák spíše takový stoik, moc na sobě nedá znát, co na pódiu prožívá, žádná spartakiáda á la Tom Jégr, ale tentokrát je naše fotogalerie jasným důkazem, že i pan architekt se dokáže občas rozdovádět. Sice jenom grimasami, ale uznejte, že to stojí za to. Noimg_4660.jpg prostě fakt dole mrkněte, nebudete litovat. Tedy dole jako pod textem, aby, dámy, nedošlo k omylu. ;-)

Vzorky úplně ze všech desek Gangu se majestátně rozprostřely v těch krásných hlubinách Rosničky, ať už to byl sympatický a symptomatický Král bláznů z Jukeboxu 2010, Kainarův Můj kabát či „příšernej“ Vrátnej z „Je to nebezpečný!“, anebo jednoznačný perfektní šlágry z poslední Tomovy placky, jako Kamenka či Zabouchlas mi před nosem. Den před koncertem mi říkal kolega v práci - mimochodem taky aktivní muzikant - jak poslouchal záznam rozhovoru s Tomem na Rádiu Beat a ty songy že dobrý.

Znám Toma už dlouho a napsal jsem o něm X reportů, takže by mne celkem nemuselo nic rozházet. Jenomže když vám tenhle maník z pódia věnuje Vaši zamilovanou skladbu, máte fakt na krajičku. Vlastně já mám na krajíčku. Vlastně bobek je už na krajíčku. Koukám nějak to nejde. Tak jsem jenom koukal, jak to klukům dobře jde. A Radim se na mne zpoza svých blan vesele chechtal, protože přesně věděl, o co jde.

Není tomu tak dlouho, vlastně před rokem 2010, kdy měl Tom na kontě jedinou dlouhohrající desku, a sice čárlíkovské Jenom půl z roku 1994/1995. K tomu pivopitelně nějakou tu Rockmapu a singl s Dettem a nespočet neofiko takřka kultovních živých nahrávek včetně Krabatu, kterážto banda našla svoje důstojné místo rovněž v parádní publikaci Petra Gratiase Decibely nad Brnem.

Od roku 2010 prožívá tento jeden z našich absolutně nejlepších hard/blues rockových muzikantů tak říkajíc kotoučkový boom, a to je strašně dobře. 2010, 2011, 2013 a dvakrát 2015, to všechno jsou roky, kdy byl Jégr zapsán do drážek plastových koláčků, a byl tam zapsán nesmazatelně.

Stejně nesmazatelně, jako zůstane navždy zapsán v celé historii naší tvrdé, a přitom melodicky výrazné muziky. Třebaže Tom sám má jako svůj vzor SRV, tj. Stevie Ray Vaughana, s nímž se tak strašně brzo zřítil ten blbej vrtulník, tak pro mne osobně Tomáš představuje českého Garyho Moora. Kterej to má bohužel už taky za sebou.

Ano, jednou tady nebudem už nikdo z nás a nebude tady ani Tom. Ale ještě tady je a my tady taky jsme a tak si to choďme užívat, choďme se bavit, protože nikdo z nás neví, kolik těch koncertů před sebou ještě má. Každý den je svátek a každý den je O CO hrát a CO hrát.

A proto si na závěr s dovolením vypůjčím jeden slavný citát, adresovaný další umělecké osobnosti československé, panu Jozefu Kronerovi staršímu, proslavený filmem, který sice kritika zpočátku rozcupovala, leč čas ukázal, kdo má pravdu; sice tehdy nešlo o hru hudební, ale karetní, nicméně ve výsledku je to kurwa hoši a holky úplně jedno:

„Nekrákoréé a hréé!“ ;-)

Tady Dědek.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář