Jdi na obsah Jdi na menu
 


31.07. 2015 - Purple Rainbow, Aleš Brichta Project - Brno, Vaňkovka Fest

BARVY ALEŠE BRICHTY

aneb

HLAD PO DOBRÉM HUDEBNÍM PROJEKTU

Report / Aleš Brichta Project, Purple Rainbow / pátek 31. července 2015, od 19 h. / Brno, Vaňkovka Fest

Večer začal vskutku řízně, a to jsem ještě ze živé muziky neslyšel jediný akord – jdu směrem Vaňkovka kolem zaplivaného parkoviště u Teska, proti mně stojí fakt moc hezká mlaďounká holka, a to by opravdu jako krásný výjev stačilo. Jenomže ona najednou otevřela pusu a přímo na mě: „Ahoj, máš na mě čas? Nechceš šukat?“ – Hmm, asi jsem se svým pivním břichem vypadal, že jsem si dlouho ne... Slušně jsem poděkoval a omluvil se, protože mám přece rande s Brichtou a nemůžu mu být nevěrný hnedka s první holkou, kterou potkám. ;-)

Dobrou atmosféru již u Vaňkovky vytvářel revival Deep Purple a Rainbow, s dobře vymyšleným názvem, odkazujícím na obě legendy, ale mající přitom význam sám o sobě:  PURPLE RAINBOW img_2606.jpg(Purpurová duha). Holt moc hezká barva!

Pětičlenná smečka hrála skoro jako originál, a shodli jsme se, že zejména toho zpěváka (Viktor Fried) je na revival škoda – zpíval opravdu výborně. Navíc ve svých proslovech nepostrádal humor, například když děl: „Děkujeme Vám, protože nikdo jiný tady není!“  Inu, kvintet to do přítomné, zatím lehce řídké masy pumpoval se slušnou dávkou energie, a když pumpoval, tož také publikum docela rozpumpoval.

Dálnic je v metalu a hard rocku poměrně dost, k těm nejznámějším patři určitě Highway To Hell od AC/DC anebo právě Highway Star od Deep Purple, jež patřila k závěrečnému vrcholu předkapely, která si čestnou pozici před Brichtou spontánně užívala a diváctvo společně s ní.

A nemýlil jsem se, když jsem si říkal, že ten maník za bicími vypadá jako Mirek Kern ze staré dobré Dogmy Art – byl to skutečně on. Takže ač jsem přišel na Brichtu, hrál nám i Kern!

Třebaže počátkem 90. let velevážení kritikové trhali Brichtova autorská díla zpravidla na kusy, čas ukázal, že Aleš je jednou z nejdůležitějších postav tuzemského tvrdého rocku. Ptáte se proč?

Ano, ptáte se správně, protože přesně touhle arakainovskou šlahou, tj. Proč?, z LP Rockmapa z roku 1988 celý koncert ALEŠ BRICHTA PROJECTu začal, pochopitelně s povinným vstupním intrem „Co je? Co je? Co je co je co je?“ A co bylo?img_2624.jpg

No nářez ne jak sviňa, ale jak celé jejich údolí – čímž naznačuji, že ABP nevynechal ani svoji debutovou desku Údolí sviní (pamatujete ona roztomilá různobarevná prasátka na obalu?), z níž se hrály kousky I.N.R.I. a Fénix.

To ovšem až později, neboť po vstupním Proč? následovaly věci Anděl posledního soudu, Peklo už čeká anebo třeba Poslední legionář z pera brněnského kytaristy Petra Blackieho Hoška.

Mimochodem, titulek tohoto reportu Barvy Aleše Brichty se přímo nabízel, a to hned z několika důvodů (o různobarevných prasátkách jsem již psal).

Jednak je jeho tvorba za těch několik desítek let na scéně opravdu dostatečně pestrá, barevná přebarevná, neb čítá skladby Arakainu, ABBandu, Aleš Brichta Projectu, písně z Brichtových sólovek a i vedlejších projektů, jako jsou Zemětřesení nebo Hattrick, a z žánrového pohledu od nejtvrdších metalových flákot přes hard rock, rock až poprock.  

Dále – areál Vaňkovky mi díky bývalému továrnímu charakteru komplexu a rovněž kvůli přítomným kovovým konstrukcím vzdáleně připomínal areál vítkovických železáren, dějiště to festivalu Colours of Ostrava, takže jsem si připadal skoro jak na Colours of Brno (on i několikaměsíční Vaňkovka Fest je typicky multižánrový).  

A v neposlední řadě se o barvách zpívá kupříkladu v zahrané hymně Hattricku Nechte vlajky vlát: „Nechte vítr vát / nechte chóry znít / každej máme svý / hymny vítězný / nechte vlajky vlát / vždyť je máte ctít / každej známe svý / barvy vítězství“.

ABP se zatím neprezentuje programem postaveným na čerstvě vydané – a dle mého soudu mimořádně vydařené – desce Anebo taky datel, ježto dle Brichtova vlastního vyjádření je třeba ještě čas, aby CD fans naposlouchali. Proto se zatím hrál „jen“ inovovaný program, obsahující z nového kotoučku jediný vzorek, a sice úchvatnou, magickou „střelu“ Hlad, asi nejlepší kousek na desce, a to nejen dle mého osobního mínění, ale i podle odezvy širší fanouškovské základny. „Víš, nikdy by tě nenapadlo, že přijde hlad“. Tož mne pro změnu napadlo, že se Hlad hrát bude... a koneckonců ta píseň má také souvislost s barvami  – s barvami, které se nám teď valí do Evropy.

K metalu pivopitelně patří i nějaká ta balada, takže Aleš nám ten večer vystřihl hned dvě – cover maďarské Omegy Dívka s perlami ve vlasech ze své debutové sólovky Růže pro Algernon z roku 1994 a vedle ní další cover, tentokrát Jiřího Schelingera z projektu Zemětřesení, zrealizovaného o rok dříve čtveřicí Brichta – Henych – Doležal – Smetáček, jakožto vítěznými muzikanty v anketě Černá vrána. Oba ploužáky měly obrovský úspěch, a zejména dvě sympatické děvy tancující hned vedle mne, které uměly nazpaměť snad všechny texty večera, vypadaly, že co nevidět dosáhnou orgasmu multiplex.

Aleš Brichta vždycky velice břitce, nebraje si servítky, komentoval aktuální společenské dění kolem sebe, jak prostřednictvím textů svých písní, tak i přímo nehudebně. A tudíž když uváděl slavnou skladbu Deratizer, kvůli níž ve své době skončil i na policejní stanici, neopomněl ji vsunout do kontextu novodobého „stěhování národů“...

img_2626.jpgKapela s duem bratrů Haaseových (Roman bicí, Zbyněk kytara), druhým kytaristou Davidem Vaňkem (ejhle, nomen omen – Davide, Tys to měl u Vaňkovky snad povinný!!?) a basmenem Lukášem Varajou valila vpřed jak přesně řízená střela, podporována velice dobrým zvukem (a když jsem psal, že z nové desky se hrál jenom Hlad, nebylo to až tak úplně přesné, protože jako podkres při představovačce kapely zněl motiv bluesového Kousku nebe).

Pod stejdží už byl v tu dobu solidní dav, počet přítomných si netroufám přesně odhadovat, ale jistě se sčítal v řádu stovek. Metalisti i metalistky v klasických džiskách s nášivkami Slayer, Death, Exodus..., někdo s čerstvě zakoupeným trikem Anebo taky datel, malé děti předškolního věku, které si teprve časem uvědomí, kdo to ten Brichta je vlastně zač, návštěvníci důchodového věku, kteří už to asi vědí a možná si na to občas i vzpomenou ;-), stojící, sedící i vozíčkáři...zkrátka fest Vaňkovka fest. Bylo patrno, že lidé mají stále hlad po dobrém hudebním projektu, což ocenil i samotný Aleš, když velmi sympaticky děkoval přítomným, že nesedí doma a dokáží vyrazit na rockovej koncert.

Jak jsme začali, tak jsme i skončili, totiž Arakainem. Čepované černohorské pivo Velen a Matouš bylo svědkem dvou přídavků, Apage, satanas! a nejstarší zahrané skladby Gladiátor z roku 1986, chilližto staré takřka 30 let (!). Thraaash metáááál!

Posléze  již produkce ABP ukončena byla jest. Project sice nehrál dlouho, něco málo přes hodinku, což Aleš Brichta vysvětloval, že nejde o jejich klasický koncert, ale o fesťákové vystoupení, které je samozřejmě zpravidla kratší, nicméně o to větší důvod je těšit se na nový program Projectu, jež bude postaven na novinkové desce Anebo taky datel. Ta se totiž hodně povedla, a tudíž se domnívám, že nový hudební program bude taky solidní mazec, a bude se jednat o hodně výrazné barvy, zejména pokud skupina nevynechá třeba již zmíněný bluesový kousek - Kousek nebe.

Ovšem i v pátek u Vaňkovky nám Mr. Brichta předestřel mistrovskou paletu barev, z níž lze míchat ty nejpůvabnější odstíny a malovat ty nejkrásnější obrazy, pročež se hudebním vystoupením bavili nejen fans, leč i skvadra samotná.

No schválně, Aleši, že sis brněnskej koncert dost užil? - Přiznej barvu! :-)

Text Dědek, fotky Míťas.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Poděkování

(Dědek, 3. 10. 2015 9:05)

Amneris, děkuju moc.

Super...

(Amneris, 7. 9. 2015 15:40)

...článek, Dědku! :-)