Jdi na obsah Jdi na menu
 


Když odbočíte z hlavní aneb sólové ambice

Zůstávají mnohdy téměř nepovšimnuta, zapomenuta a ve stínu tvorby domovských kapel jejich tvůrců a o to více bývají ceněna úzkým okruhem těch, kteří si k nim najdou cestu. Řeč je o sólových albech členů více či méně známých kapel. Hudební průmysl a sluchové orgány posluchačovy jsou ovšem věc nevyzpytatelná a není absolutně pravidlem, že sólové album toho konkrétního muzikanta musí být do budoucna záležitostí pro sběratele a skalní fandy. Řada „sólovek“ se naopak stala masovou záležitostí a položkou na playlistech komerčních rádií (i v rozsahu zemí koruny české) a boční, resp. sólové projekty nabyly statutu regulérní kapely.

Jedná se v mnoha případech o pozoruhodné počiny (existují ovšem jak jinak i nahrávky, které se příliš nevyvedly, není každý den posvícení), které co do pestrosti a stylové různorodosti poskytují onen kýžený prostor (pokud se zrovna nejmenujete Devin Townsend, Opeth nebo Voivod a můžete si dovolit v podstatě cokoliv), kterého se na domácím hřišti nedostává. Kromě realizace tvůrčího přetlaku, který z nejrůznějších důvodů není možné uplatnit pro potřeby domovské bandy, jsou sólová alba často počáteční fází nové etapy hudebního vývoje pánů umělců. Sólových alb a nejrůznějších bočních projektů byla samozřejmě natočena celá řada, a proto, stejně jako v případě „Odchodů a rozpadů“, je pokračování více než pravděpodobné. Je spousta muziky, která si zaslouží Vaši pozornost.

Bruce Dickinson – Skunkworks (1996)

skunkworks_cover.jpgTřetí sólové album pana Dickinsona vyčnívá jednak v porovnání s tehdejší tvorbou IRON MAIDEN, tak i v kontextu vlastní diskografie tohoto muže malého postavou, ale velkého hlasem. Představuje totiž nejvýraznější stylový odklon od tradičního metalového vzorce a nutno poznamenat, že nijak průšvihový a nechme stranou jeho nepochopení ze strany obce posluchačské. Obklopen novou doprovodnou kapelou (záměr dál pokračovat pod názvem „Skunkworks“ jako standardní kapela nevyšel) vydává Bruce album, které naprosto nenuceně vstřebává vlivy tehdejší rockové současnosti bez toho, aby potlačil typický Bruceův rukopis v kooperaci s ostatními členy kapely, především je nutno zmínit kytaristu Alexe Dicksona. Album se ku své smůle až příliš vzdálilo metalovému kolbišti a další desky vycházely spíše z „Picassových koulí“, proti čemuž já nemám ani slůvka – Bruceovy sólovky jsou mými srdečními záležitostmi a neumím si představit, jak by zněla další deska vycházející ze „Skunkworks“ ve snaze tento koncept posunout dál. Nemuselo by to dopadnout vůbec špatně, ale už by to nemuselo být nic pro mě. Takhle to pro Medyeda skončilo tam, kde mělo, a „Skunkworks“ jako jednorázový experiment bez výrazněji slabých míst je albem, k němuž se již léta rád vracím.

David Coverdale - Into the Light (2000)

david-coverdale---into-the-light.jpegPsát cokoliv o letité jistotě a jednom z nejvýznačnějších rockových pěvců je vždy poněkud ošemetné. Kolem velkých jmen se obvykle našlapuje opatrně, nebo na druhou stranu se stávají vlivem přehnaných očekávání cíli ostrých kritik a předmětem sáhodlouhých polemik o vyčerpanosti tvůrčí invence, opakování a vykrádání sebe sama, nemožnosti přijít s něčím novým a tak dále a tak dále. Pan Coverdale připravil kolekci, která jeho jménu pražádnou ostudu neudělá. Jeho sólovka by se dala charakterizovat slovy jako nenucená a uvolněná. Pomyslné packy si zde podává výraz nedávně současný a staré dobré sedmdesátky. Nečekejte žádnou bombastičnost a okázalost hairmetalu let osmdesátých, jehož odér nasáli i Whitesnake, nutno ovšem podotknouti, že se jednalo naštěstí pouze o otázku zvuku a aranží skladeb, ale o tom jindy. Tahle deska je v tom nejlepším směru naprosto obyčejná a nic nemusí dokazovat. Pan Coverdale pořád dělá skvělou muziku a já jsem tomu velice rád. A takto bych to asi pojal, slavný soude…

Fight – War Of Words (1993)

fight_-_war_of_words.jpgPrvní sólové album Roba Halforda po jeho odchodu z JUDAS PRIEST na sebe logicky poutalo značnou pozornost fandů klasické tváře JUDAS PRIEST. Rob se před vydáním alba netajil inspirací kapelami jako PANTERA, CORROSION OF CONFORMITY a dalšími, takže očekávání, jak bude sólová prvotina znít, byla značná. Obklopen mladými spoluhráči společně se souputníkem za bicí soupravou Scottem Travisem, který nabubnoval rovněž opus magnum „Painkiller“, vykročil na nejistou půdu modernějšího metalového výraziva.

Po pozornějším poslechu nelze přeslechnout klasický rukopis (všechny skladby napsal Rob sám), který je doplněn hutným a ostrým zvukem typickým pro moderně – metalové spolky let devadesátých. Deska je o hledání vlastní svébytnosti mimo JUDAS PRIEST. Daří se to tak nějak napůl, což neznamená, že deska je kvalitativně nějak nízko. Má stále mnoho společného s klasickým metalovým gruntem, který si oblékl flanelovou košili a obul bagančata. Představuje takovou přestupní stanici mezi starou dobrou klasikou a tím, co přišlo nedlouho poté. Následující album FIGHT „A Small Deadly Space“ je již kompaktní kolekce s puncem všech atributů z dílny mistra Halforda, který pustil učedníky k nářadí, ať se konečně předvedou. Že kapela dál nenahrála další desku, je zčásti zásluhou doby a okolností vzniku kapely. Stín JUDAS PRIEST byl všudypřítomný a pozici FIGHT to rozhodně příliš neposílilo. Odezva na FIGHT za strany fanoušků a médií nebyla nejvřelejší navzdory nesporné kvalitě obou desek. Sice se nejedná o tvůrčí vrcholy, ale cokoliv po „Painkillerovi“ se obhajovalo celkem těžko. Ještě hůře v pohledu odezvy fanoušků dopadl Robův další projekt „Two“, jehož jediné album „Voyeurs“ (produkované tehdy „moderním“  Trentem Reznorem), ač minimálně nadprůměrné, dokonale zapadlo.

Grip Inc. – Power Of Inner Strength (1995)

grip_inc_-_power_of_inner_strength.jpgOsobní neshody s ostatními členy kapely vyústily v pořadí druhý odchod fenomenálního bubeníka Davea Lombarda ze Slayer. Kromě osobních neshod uváděl Dave jako další důvod odchodu svoji nespokojenost s neměnným projevem kapely bez výraznějšího vývoje. Slayer se z odchodu rychle oklepali a vydávají za přispění dalšího bubenického mága Paula Bostapha silné album „Divine Intervention“. Je na Daveovi, aby hozenou rukavici zvedl a odpověděl co možná se ctí.

V roce 1995 vychází prvotina Daveovy kapely Grip Inc. a metalová moderna dle Lombarda je na světě. Schválně jsem krotil svá očekávání, jsa poučen, jak to většinou končí v podobě srážky s fyzickým stavem věcí vezdejších. Kolikeré experimenty ve snaze o originalitu za každou ceny skončily po jednom albu v bahně zapomnění z důvodu absence silného obsahu a přebytku nesoudržné formy. Úvod alba mírně evokuje MINISTRY, úvodní skladba svou jednoduchou údernou strukturou je v uvozovkách řečeno srážka SLAYER s výše uvedenými. Druhá skladba „Hostage To Heaven“ a sedmá v pořadí „Colors Of Death“ jsou slayerovky jak řemen, inspirace předchozími chlebodárci je nad slunce jasná, o vykrádání z důvodů absence nápadů ale nelze hovořit ani náhodou, ze skladeb leze něco trochu jiného, i když ingredience jsou v podstatě tytéž. Spojnice se SLAYER v žádném případě neruší a působí jako příjemné koření vlastních postupů, kterých je na albu zastoupeno více než malé množství. Pokud mě paměť nešálí, tak ke skladbě „Ostracized“ byl pořízen i vyvedený klípek (druhdy nasazen i v „Esu“ – dostávám vyrážku, jen si na ten pořad vzpomenu, ale občas překvapili) a pravděpodobně tomu nebylo náhodou. Tahle skladba totiž dokonale reprezentuje „slayerovskou“ minulost a tehdejší současnost Davea Lombarda. Právě homogenní směs starých a nových vlivů dělá z debutu GRIP INC. velmi silný molotovův koktejl.

Serj Tankian – Elect the Dead (2007)

finalelect_the_dead.jpgJak jinak charakterizovat sólovou prvotinu (snad se nepletu) ústřední postavy arménských američanů (nebo amerických arménů) SYSTEM OF A DOWN Serje Tankiana, než jako sázku na jistotu. Pokud máte „Systémy“ zažity tak, jako já, nelze neslyšet téměř totéž, co bylo ke slyšení právě na albech „SOAD“, jen v odlehčenějším podání a žádná třeskutá revoluce se nekoná. V tomto bodu bych mohl skončit, protože jsem v rozsahu jednoho nedlouhého souvětí v kostce popsal celé album. Ale já takto neučiním,  a to minimálně z jednoho důvodu. „Elect the Dead“ sice sází na osvědčenou šablonu, ale … jedná se o natolik emocemi nabitou nahrávku, že by byla veliká škoda ji nevěnovat odpovídající porci času a počtu poslechů, jakou si bezesporu zaslouží. Investovaný čas se posléze vrátí, je třeba nechat albu čas na vstřebání, pak bych se i vsadil, že ho z hlavy jen tak nedostanete. Ta větší odlehčenost a chcete-li měkkost alba dává více prostoru na vyjádření nejrůznějších nálad, využití širšího zvukového záběru a v konečném důsledku dovoluje jednotlivým skladbám více vyrůst do krásy. Kolikrát netřeba přespříliš tlačit na pilu, aby bylo očekávaného výsledku dosaženo. Ve srovnání se „SOAD“ ubylo nejrůznějších kulišáren a přibylo melodií. Tam, kde si „SOAD“ dopřáli delší tvůrčí přestávku (doufám, že se z přestávky nevyvine hibernace), Serj pokračuje formou pozvolné evoluce, kdy vlastní koncept roste jakoby zevnitř, místo aby bobtnal zvenčí. Album, které roste s každým poslechem.

Medyed

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář