Jdi na obsah Jdi na menu
 


27.09. 2013 - S.Q.O.S.T. - Brno, Rusty Nail Club

„UNDER PRESSER“

aneb

SKVOST!

Report / S.Q.O.S.T. / pátek 27. září 2013, po 20. h. / Brno, Rusty Nail Club (Rezavý hřebík)

„Já se snad ten rokenrol jednou naučím!“, chce se mi volat teď v sobotu ráno, když začínám psát tenhlecten report ze včerejší vynikající akce v Rusty Nail; a současně si vybavuju text slavné skladby Arakainu Thrash The Trash, jakési (mezi)generační výpovědi: „Jako vy jste img_1009.jpgchtěli svý / Váš dixieland i rock’n’roll/ i náš cíl je vlastní styl / chcem za ním stát a necouvnout... / Thrash The Trash!“

Tím chci říct, že muzika, která se včera hrála, mne sice generačně minula, ale naštěstí mne nemíjí pocitově - tam mám jasno. Sice se ji stále učím, ale Brichtův slogan „Thrash The Trash!“, totiž „Zničte brak!“, včerejškem vůbec nebyl zapotřebí: hudba se hrála „sqělá“, a hlavně ve sqělém instrumentálním provedení.

Už po prvních akordech bylo jasné, že družina S.Q.O.S.T. (čti „Skvost“ :-), vedená zpěvákem Maxem Presserem nás nudit rozhodně nebude. Upřímně se přiznávám, že z celé brigády jsem znal pouze bubeníka Františka Hōniga (např. z dávné, leč slavné Nové Růže), nicméně zvoucímu doporučení basáka Charlie The Bomber Franty Goliše Drápala, že to bude v pátek v Rusty dobrý, se zkrátka nedalo odolat. A bylo to dobrý a bylo to hustý.

A třebaže muzikanti jsou výborní všichni, musím vyzdvihnout právě Frantu Hōniga, jehož živelná bicí práce hnala celou muziku dopředu, dávala jí obrovskou šťávu, obrovskej drajv, ať už se jednalo o drtící kombinace přechodů a virblu, anebo naopak klidné, mírné a smírné „základní rytmy“, jež legendární bubeník povyšoval na Krásu Vesmírnou a nesmírnou. Vrcholem tohoto chlapíka pak bylo závěrečné brutální mini-bubenické sólo, při němž bylo před stejdží tak plno, že jsem byl rád, že i když jsem z celého Hōniga sice skoro nic neviděl, aspoň jsem hodně slyšel.

Ano, pražský S.Q.O.S.T. (Super Quality Orchestra Starejch Trotlů) je výhradně revival, svoji vlastní tvorbu bohužel neprodukuje (osobně si myslím, že to je veliká škoda, a je to v podstatě jediná moje výtka vůči kapele), ale i převzatým věcem dává svůj ksicht, svoji tvář, není to jen tak obyčejný cover-scénář, ale je to vlastní vyznění toho, jaké výtržnosti v minulosti ztropili ti největší géniové světového...rokenrolu - ať se v těch škatulkách tolik nebabrám.

Slavná „Alabama“, tj. Sweet Home Alabama od Lynyrd Skynyrd burácela rezavým sklepením a připomněla mi parafrázi z jednoho mého dřívějšího reportu ve smyslu tom, že nejen Alabama, ale i Rusty Nail je very very sweet home.

Vyhladovělá Amneris si nekoupila nakládaný hermelín de luxe, ale tlustý slaný tyčky, vždycky si vzala dvě a bubnovala s nimi do rytmu spolu s pódiovými Mistry, až krystalky soli kolem lítaly – Amneris je prostě brouček... :-)

A přišli i kamarádi brouci  – The Beatles a mimořádná Come Together, s famózním refrénem i majestátními vstupními basovými figurami, no a tak jsme všichni společně ten včerejší pátek kráčeli, šli vstříc možná ne světlým zítřkům, ale báječným písním, báječnému pocitu a báječné noci. A vlastně hovno báječné, když to nebyla žádná báj, ale ukrutně příjemná realita.

A jak správně podotkl Mirek od Věry, přišel i Mistr Cimrman - pardon, Robert Allen Zimmerman, jak zní občanské jméno chuligána Boba Dylana, s nímž klepouimg_1027.jpg na nebeskou bránu snad všichni hudebníci na světě bez ohledu na žánry a šuplíky. Klepali jsme taky, a Amneris navíc začala klepat kosu, protože od východu táhlo. (Rozuměno jako od východu z klubu, ale mám takový nějaký zvláštní „politický“ dojem, že od východu táhne vždycky :-).

Perfektně nastavený zvuk, kdy bylo bez problémů možno vnímat jednotlivé nástroje, ale současně to dohromady znělo dobře hutně a v žádnou protivnou guču se to neslévalo, na čepu Primátor dvanáctka a jedenáctka Chotěboř, krásné a příjemné servírky, no připadal jsem si jak na nádherné, líbezné, mírumilovné horské pastvině, kde se pasou ovečky a ...a kde u mixpultu sedí Bača. :-)

Ovšem vykreslením horské pastviny chci ilustrovat pouze svůj osobní radostný pocit, neboť ve skutečnosti byl v Rezavým hřebíku klid akorát o přestávkách, a když skvadra spustila, byl to rockovej a bluesovej „randál“ ne jak ovce, ale jak sviňa. Třešničky na rokenrolovém dortu v podobě hraní na kytaru za hlavou anebo aranžérských instrumentací na „řehtačku“ (sakra, jak se ten nástroj oficiálně jmenuje, víte to někdo? :-) už ani nepočítám.

Jimi na to všechno koukal z výšky, a to nejen oné pomyslné nebeské, ale i z obrazu na stěně, aby v jednu majestátní chvíli jako „Anděl slétnul tou nocí bezednou“... Jimi Hendrix – Anděl. „K Nebi stoupá bílej anděl, stoupá výš a výš...“

Výš a výš a dál a dál se dostávaly naše duše, Maxe Pressera podle toho, jak se na pódiu hudebně „vrtěl“, leckdo přirovnával ke Joe Cockerovi, éterem znělo „cosi jako Honky Tonk“ , parket tančil a na pódiu se vedle Maxe zjevil Franta Goliš Drápal a s plnou muzikantskou chutí si opakovaně stříhal refrénové duety.

Dohrála hudba, jak by řekl AG Flek, ale lidé na tom krásným fleku zůstávali, zůstávali v klubu, popíjeli svoje drinky, já si potykal s brněnským hudebníkem Milošem Kocmanem (skupina Mr. Rain), dozvěděl se, že léta hrál s mým oblíbeným Chrisem Barickmanem, a probrali jsme ještě spoustu dalších věcí, na které už tenhle report nestačí.

Hmmm, tak v pátek to byl teda ale fakt Sakramentsky Qalitně, Opojně Strávený Tajm - jedním slovem...hádejte! :-)

Tady Dědek, fotky Dědek a Amneris.

sqost.cz

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Dík Tobě

(Dědek, 3. 10. 2013 0:11)

Bačo, ten dík patří Tobě. Za tak skvělý klub s parádní atmosférou, hudbou, lidmi. DÍK.

FOR DĚDEK

(Bača, 2. 10. 2013 22:07)

Tak Dědku opět krásný komentář lépe bych to nenapsal i kdybych to uměl.Dík