Jdi na obsah Jdi na menu
 


01.05. 2013 - Robert Křesťan a Druhá tráva - Brno, velké nádvoří hradu Špilberk

NA „DRUHÉM“ NÁDVOŘÍ HRÁLA
DRUHÁ TRÁVA

aneb

NAPROTI ZVONKOHŘE? - HLAS JAKO ZVON!

Report / Robert Křesťan a Druhá tráva / středa 1. května 2013 (Svátek práce), od 16.30 h.  / Brno, velké nádvoří hradu Špilberk

Právě jsem se vrátil z hradu, z brněnského hradu Špilberk, kde v rámci akce „I práce má svůj svátek“, pořádané Regionální radou odborových svazů ČMKOS vystoupil brněnský autorský i pěvecký génius Robeimg_1174.jpgrt Křesťan se svou dlouholetou kapelou Druhá tráva. A jak jsem se vrátil, píšu report, který právě čtete.

„Druhé“, oficiálně správně tzv. velké nádvoří Špilberku má svůj půvab i bez hudby (úchvatný prostor samotný, unikátní zvonkohra, hradní studna...), a co teprve s famózní muzikou! No a když jsem zmínil onu hradní studnu, musím podotknout, že tradiční začátek koncertů Druhé trávy – Ossian - byl v tomto směru velmi kontextuální: „Hej  - génie loci, dávný pane z Tir nan Gwydd, to já za dnešní noci, budu z tvojí studně pít“... Pravda, ze „studny“ Druhé trávy jsme pili za bílého dne a laskavého sluníčka, ale o to živější a životadárnější ta její živá voda byla.

Frontman Robert Křesťan pojímá aktuální koncertní program Druhé trávy poměrně vrstevnatě, protože nezapomíná prakticky na žádnou ze svých etap či projektů, a tak jsme na Špilberku mohli slyšet jak skladby, které hráli již Poutníci (Telegrafní cesta – cover Telegraph Road od Dire Straits, či americký tradicionál Wayfaring Stranger), song z dávného předávného debutového alba Druhé trávy Letní romance, věci ze sólového Křesťanova CD 1775 básní Emily Dickinsonové (Pendl do Betléma, Na španělských schodech), vzorky z unikátního projektu Dylanovky (např. Ještě není tma), a samozřejmě mj. taktéž kompozice z poslední řadové desky DT Marcipán z toleda, včetně oné titulní.

Ještě nebyla tma, a ani se zdaleka nestmívalo, a šestičlenný orchestr Druhé trávy Křesťan, Malina, Novotný, Formánek, Liška a Slezák nám během příjemné hodinky stihl představit doslova orchestr rozličných nejen bluegrassových nástrojů, jako jsou zpěv, kytara, dobro, banjo, kontrabas, bicí, cajon anebo saxofon, čímž výčet zdaleka nekončí. A propos, chtěl jsem pro vás vyfotit multiinstrumentalistu Luboše Malinu právě se saxíkem, ale zvukem tohoto nástroje jsem pokaždé natolik uchvácen, že se můj pohyb zmůže vždy až v závěru jenom na potlesk.

Ačkoli je Druhá tráva poměrně klidná, vyrovnaná kapela, a na stejdži se příliš nepohybuje, protože se prostě soustředí na hraní, tak přinejmenším v poslední části Telegrafní cesty ze svého „stoického“ schématu radikálně vybočila a rozpumprlíkovala se jak v mém oblíbeném metalu, což platí především o bicmanovii Kamilu Slezákovi, který v závěru citovaného šlágruimg_1169.jpg předvedl natolik „nervní“ bicí kreaci, že se skoro jednalo o úžasné mini-bubenické sólo; však taky potlesk přítomného hradního publika byl po téhle skladbě neutuchající... 

Jak se dozvěděl, že je vstup zdarma, byl na koncertě krátce po startu přítomen i Bob Dylan, a to hned třikrát, pokud se nepletu: kromě již zmíněné Ještě není tma zazněla z „Marcipánu“ Řada snů, a na samotný závěr úchvatný, magický přídavek „Až půjdeš tam, kde není skoro nic“... (Dívka ze severu), jemuž předcházel tak strašně nekonečný aplaus, že kdyby se chlapíci na pódium nevrátili, tleskáme tam všichni snad ještě teď :-).

Ještě jedno (pivo) bych si dal... Upřímně se přiznám, že bych v živé produkci Druhé trávy uvítal i nejmajestátnější songy typu Odpočiň si, Sáro, Infiela či Kouzelnice, ale chápu, že všechno se zahrát nedá, nota bene v rámci úsporného hodinového koncertu.

Co se týče hudební produkce, naposledy jsem byl na velkém nádvoří Špilberku snad někdy v roce 2006 na akustickém Láďovi Křížkovi s Radkem Krocem, a ani tentokrát jsem nebyl zklamán. Kromě vynikající hudby, podporované solidním zvukem, jsem si užil též čepovanou Poličku 11, a následně s bublajícím bříškem a ještě nedopitým kelímkem úspěšně kvačil do podhradí.

A přátelé, věřte mi, že kdyby se mi nechtělo tak moc čůrat, tak bych šel rovnou domů a k Richardovi na Údolní bych se už samozřejmě nestavil, ha ha. Nicméně měchýř žádal své, a tak poněvadž byl první máj a já byl na koncertě sám, tak namísto políbení milované osoby pod rozkvetlou třešní jsem se u Richarda zlíbal s kvasnicovou „višní“, tj. s jeho výborným višňovým ležákem, který jsem pro jistotu doplnil o pšeničnou jedenáctku a medovou patnáctku, aby to byl pořádnej grupáč, panč Mácha se s tím kromě Máje taky moc nesral :-).

„Právě jsem uvěřil všemu. Právě se připozdívá, připozdívá“.

Tady Dědek.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Ou!

(Dědek, 12. 5. 2013 15:59)

Děkuju...

Hmm

(Liška, 11. 5. 2013 23:27)

Výstižné a trefné!