Jdi na obsah Jdi na menu
 


Basinfirefest 2013

basin.jpg

Basinfirefest je jednou z mála akcí, které se účastním po dlouhá léta pravidelně. Letošní ročník byl mou již šestou návštěvou a dle mnoha přítomných, které již buď znám osobně nebo si je za ty roky jednoduše pamatuji, nejsem zdaleka výjimkou. Za jedenáct let historie festivalu si akce vydobyla velmi solidní reputaci a dospěla do fáze, kdy dosáhla velice slušné kvalitativní úrovně a spousta lidí jezdí na jméno, které je již zárukou kvality. Přitom první ročník, kterého se účastnila má osoba, byl spojen i se společenskou stránkou návštěvy Spáleného Poříčí. Z toho malebného městečka totiž pochází jeden z mých spolužáků se studií a rovněž i jeden kamarád z vojny. Ze spojení věcí společenských a kulturních nakonec vzešla solidní tradice, která přetrvala dodnes a věřím, potrvá i nadále, čemuž napomohl i letošní ročník Basinfirefestu. Jelikož není v mých silách vidět během tří festivalových dní vše, dovoluji si sepsat svůj žážitkový mišmaš z toho, co jsem shlédl a vyposlechl a u čeho jsem si zhuntoval hlasivky. Do komplexního reportu to má sice daleko, ale doufám vážení přátelé, že můj skromný článeček Vám dokáže zprostředkovat odraz části energie, kterou tento ročník Basinfirefestu opět přetékal a nahlodá vaši zvědavost a na další ročník někteří vyrazíte taky.

28.6. 2013 - den první

Na první festivalový den dorážím se značným zpožděním způsobeným zdržením se v práci. Nestíhám OLYMPIC, kteří stáli u mých prvních rockových krůčků a pouze vyposlechnu od přítomných, že jejich vystoupení nemělo chybu, škoda, není každý den posvícení. Další jméno, na které jsem se těšil a nestihl, byli MALIGNANT TUMOUR, jejichž pojetí mi nadmíru sedí a naživo jsem je dosud neviděl, nicméně můj odjezd plánovaný na páteční ráno se o dobrý půlden zdržel. Do areálu vstupuji během setu něměckých ALPHA TIGER. Stylové retro maidenovského ražení s příměsí tradičního germánského heavy vzorce nezní naživo vůbec marně a publikum tuto pro mě dosud neznámou partu po zásluze odměňuje hlasitým aplausem. Energické vystoupení odehrané nadrsno bez odposlechů (dle komentáře moderátora, o kterém si myslím své a nebudu to raději rozmazávat a kazit náladu sám sobě) si nezadalo se studiovou podobou a přidalo porci energie navíc. Vzhledem k tomu, že se jedná o poměrně mladou kapelu, můžeme se ještě od nich dočkat mnohého, tedy budou-li elementálové nakloněni počínání jejich (:-). Velká jména prvního dne mají ovšem ještě přijít. Po „tajgrech“ se připravuje plac pro WITHIN TEMPTATION, kapelu, která v čase rozkvětu doom metalu patřila k nejzářivějším pojmům tohoto metalového subžánru, a to nejen díky krasavici za mikrofonem jménem Sharon Den Adel. Scéna rozdělená do dvou pater, úvodní hororová projekce a WITHIN TEMPTATION s pozvolným soumrakem startují. Pro některé přítomné mohla být zklamáním volba skladeb, kterých značná část patřila k té chcete-li hitovější a méně metalové tváři kapely současného období. Novější skladby však naživo bez výhrady fungují vedle prověřených záseků a mě osobně jejich vývoj směrem k lehčí můze nevadí ani v nejmenším. Tahle podoba jim sluší jako psovi uši. Skvěle odehrané vystoupení, podpořené permanentní videoprojekcí, Sharon skvěle komunikovala s publikem, které ji pozitivní energii vrchovatě vracelo zpět. Na rovinu musím přiznat, že jsem WITHIN TEMPTATION doposud nevěnoval zas tak velkou pozornost, mými miláčky v této stylové oblasti byli THE GATHERING, jejichž „Nighttime Birds“ je mým soukromým klenotem do dnešních dnů. Snad zčásti proto, že WITHIN TEMPTATION nemám tolik domrtě zažité, byla pro mě jejich živá prezentace silným zážitkem. První den se chylí ke konci, ale než skončí definitivně, je tu další jméno, které očekávám jako dítě, kterému slíbili výlet do zoo a který byl párkrát odložen. DARK TRANQUILITY jsem jako fanda IN FLAMES nemohl minout, jméno sice ne tak třeskutě slavné, ale neméně kvalitní a jdoucí svou vlastní cestou. Z pohledu mladších generací, než jsem mladý já, se už může jednat o těžkou vykopávku a jméno neznámé, kterážto domněnka podle počtu lidí pod scénou a následných reakcí zas tolik platit nebude. DARK TRANQUILITY udělali vcelku reprezentativní průřez svou diskografií, kam by se nějaká ta další pecka ještě vešla, ale nemusí pršet, takováhle přeháňka vůbec není marná. DARK TRANQUILITY, jak se ostatně dalo předpokládat, představili svoji studiovou novinku „Construct“ a vedle toho neopomněli i svá starší alba, takže nezasvěcený posluchač vyslechl veledůstojný vzorek jejich tvorby za posledních minimálně patnáct let. Tyto řádky budiž lehce zkresleny mou fanouškovskou slabostí pro melodický metal švédského střihu, ovšem to, co DARK TRANQUILITY během svého setu předvedli, lze hodnotit jako velmi převelmi vyvedený koncert a superlativy není třeba moc šetřit. Kéž by se Pepovi na příští rok podařilo zlanařit IN FLAMES, měli bychom ten Göteborg pěkně pohromadě.

29.6.2013 – den druhý

Druhý den festu pro mou maličkost znamenal dvojí očekávání mých letitých favoritů ruku v ruce s tušením nemnohého překvapení. Na místo přicházím s neplánovaným zpožděním, které bylo způsobeno mým uvíznutím za jazyk s místními, a tudíž jsem kapánek zapomněl na času běh. Mé zpoždění mi ovšem nezabránilo zhlédnout český pojem metalové (a chcete-li i rockové) kytary Miloše DODO Doležala. Již jsem ho na Bažině viděl jednou, a to tuším v roce 2009, a Dodo se rozhodně zahanbit nenechal. Skladby z poslední desky „Gpretty.jpgen Sumerian“ naživo fungují bezvadně a mě, který Dodovu tvorbu sleduje drahně let, jeho vystoupení slušně zvedlo hladinu endorfinů. To samé bych se asi čekalo napsat o švédech HARDCORE SUPERSTAR, kteří již mají vydobyto slušné renomé a řada lidí se na ně nepochybně těšila. Stylové pojetí, které hrnou HARDCORE SUPERSTAR, mi vcelku sedí, jenže…, v jejich podání mi to moje slechy příliš neberou. Téměř to samé v mém případě platí o veteránech PRETTY MAIDS, jen s tím rozdílem, že hudbu těchto Dánů z osmdesátých let mám vcelku naposlouchanou a jaksepatří jsem si užil starší skladby. Novější alba neznám vůbec a tak pozorně poslouchám. Kapela je koncertně výborná, má za léta fungování vypilovaný osobitý styl, který do hard ´n´heavy základu přimíchává popové postupy, což nemusí sedět každému, ale já s tím žádný problém nemám. PRETTY MAIDS sice nikdy nebyli mými žhavými favority, nicméně se k nim občas rád vracím. Během setu PRETTY MAIDS si odskakuji k druhé scéně za účelem shlédnutí vystoupení BRATRSTVA LUNY, mystického uskupení, o jehož existenci jsem neměl ani potuchy. Netuctová kombinace gotiky a metalu korunovaná textovou stránkou jejich tvorby a vizuálním ztvárněním vystoupení. Zvědav na vystoupení VAN CANTO mizím k hlavnímu pódiu. To, co se odehrálo vzápětí, má očekávání předčilo dvojnásobně. Dělat metal pouze za pomoci bicích a vokálů je sic poměrně sebevědomý přístup, ale VAN CANTO se na živo ukázali mnohem silnější, než tomu je na studiových nahrávkách. Energie z pódia doslova sršela a já, odsouzen do role užaslého trouby, pouze zíral, abych pak poskakoval v rytmu a hulákal po každé skladbě. Kolem mě se dělo zhruba to samé, lidi řvali a VAN CANTO do nich rvali jednu vokální předělávku za druhou. Takovou parádu jsem nečekal a o to větší bylo mé překvapení. Ovšem další pecka následuje. Martin Van Drunnen patří dlouhá léta k těm nejlepším growlerům, kterými kdy death metalová scéna disponovala. Jeho otisk, ať už v řadách raných PESTILENCE nebo posléze ASPHYX je nezpochybnitelný. Jako ikona tradičního death metalu pokračuje již několik let v čele vlastní kapely HAIL OF BULLETS, se kterou stihl natočit dvě vynikající alba. Peklo válečné vřavy propuká naplno krátce po desáté hodině večerní. Zvuk jak břitva, Martin moc mezi skladbami k publiku nehovoří, což vůbec není na škodu a dodává vystoupení ještě  větší švih a spád. Jako fanda death metalu klasického střihu dávám svým hlasivkám zabrat, na tuhle bandu jsem se jaksepatří těšil a má očekávání jsou bezezbytku naplněna. Euforie s koncem setu HAIL OF BULLETS nekončí, vedle totiž hrají ROOT – sázka na jistotu v podobě skvělé živé prezentace. Hlava na hlavě a dostat se do dopředu za účelem pořízení snímku je docela problém. Big Bossovy hlášky jsou legendární a i tentokrát je mistrova mluva a smysl pro humor a sebeironii mezi jednotlivými skladbami bl.jpghodna ocenění. Jednoznačně jeden ze sobotních vrcholů. Vedle sice již hodnou chvíli řádí UNEARTH, ale to není důvodem, abych ROOT opustil dříve, než koncem poslední skladby. Za zmínku stojí jedna z mistrových hlášek směrem k na hlavním pódiu hrajícím UNEARTH: „ Vedle, to bude asi OLYMPIC, néé… aha, Tobě zvoní mobil (na kytaristu Hanze)“. Přece jen ze zvědavosti se rozhoduji shlédnout zbytek koncertu UNEARTH. Ti sice nejsou mými favority, nicméně musím v jejich prospěch konstatovat, že naživo jeli jako dobře seřízený a namazaný stroj. Jejich vystoupení mělo potřebný energetický náboj, což početný dav pod pódiem odměňoval adekvátní reakcí. Než se připraví scéna pro SINISTER, sunu se zpět k vedlejšímu pódiu, kde hrají CARPATHIA CASTLE, jméno, které opět neznám. Do gotického odéru zahalená hudba, zpěvačka oděná do stylového kostýmu, zajímavá show… vhodné odlehčení pře závěrečným masakrem. Posledním jménem druhého dne jsou holandští SINISTER, další ikona evropského death metalu. Vystoupení ze začátku trpí slabším zvukem, který se naštěstí během koncertu lepší. Už toho mám za celý den docela dost, ale SINISTER nechat bez povšimnutí by byla trestuhodná nedbalost. Předvedli solidní výkon a já se již podruhé tento večer na chvíli vrátil zpátky o dvacet let, kdy jsem točil „Cross The Styx“ pořád dokola. Sobota se vyvedla a já očekávaje neméně kvalitní neděli jdu převésti tělo své do polohy horizontální.

30.6.2013 – den třetí

Třetí den přicházím do epicentra dění lehce po poledni. WOHNOUT sice platí za kvalitní koncertní kapely, ovšem já jsem je nikdy dvakrát nemusel. Zbývá mi čas na projití stánků s merchandise, obžerstvením, ochutnání nejrůznějších lahodných moků a další bohulibé činnosti. ARAKAIN můžu naživo i několikrát do roka a jelikož jsem minul koncert v Golčově Jeníkově, těším se o to více. Jejda, něco špatně… Zvuk je vzhledem k poměrům hlavní scény takový slabší, chybí mu intenzita. Že by byl úplně naprd, to byl prachsprostě lhal. Jen to nemá tu šťávu. Koncert jako takový je naprosto v pořádku, dochází i nchamber.jpga skladby málo hrané – „Páteční flám“ jsem snad ještě živě neslyšel. Tak, jak bývá zvykem, na ARAKAINu si načínám hlasivky, nezpívat (silné tvrzení o mých hlasových možnostech) prostě nejde. ARAKAIN mě za ty roky, co na něj pravidelně chodím, nikdy nezklamal. Ale pokud porovnám loňské vystoupení na malém pódiu s tím letošním, to loňské mělo absolutně vše. Letos ARAKAINu ublížil řídký zvuk. Po koncertu jsem vyslechl názor, že Honza nebyl úplně fit a tak se mu zvuk přizpůsobil, aby nemusel hlas tolik namáhat. Těžko činit závěr na základě dohadů s spekulací, ARAKAINi rozhodně nezklamali. Já popocházím vedle, kde již řádí DYMYTRY. Jejich „Neonarcise“ jsem před časem v recenzi vychválil do nebes a živou prezentaci jsem zatím neměl možnost vidět. Narváno k prasknutí, perfektní atmosféra. Skladby mají naživo porci síly navíc, kapela hraje jako urvaná ze řetězu, co víc si přát??? Sympatickým momentem je následné focení kapely s fanoušky po koncertu na place. Málo platné, postupně se z DYMYTRY stává pro mou osobu soukromý klenot a koncert v Poříčí mě v tom jen více utvrdil. Na hlavní scéně míjím VYPSANOU FIXU, o které v mém případě platí to samé, jako o WOHNOUTech. Malé pódium se již chystá na strejdu Tomáše a jeho družinu KRUCIPÜSK. Plac opět praská ve švech za libých tónů  písní o lásce. Strejda Tomáš, již bez mohutného vousu, svým nezaměnitelným a skvělým způsobem komunikoval s publikem, které si, včetně mé osoby, užívalo skvělého koncertu těchto originálních samorostů. Poslední album „Rodinnej diktát“ drží laťku kvality stále velmi vysoko a skladeb z novinky jsme si užili dosti. Mé již načaté hlasivky dostávají další ťafku, a především text skladby „Láska je kurva“, podpořený jistou osobní zkušeností, kterou tady dále rozebírat nebudu, jsem si odhalekal celý. Strejda se rozloučil a já mažu vedle ku hlavnímu pódiu, kde již začala hrát DOGA, jejíž koncerty stojí za to a na kterou jsem si sice delší dobu zvykal, než jsem tuto kapelu začal míti rád. Izzi a spol, to je dnes již sázka na jistotu. Po mém příchodu je u pódia tak plno, že vystoupení sleduji již poměrně z povzdálí, ale to vůbec nevadí. Koncert jako blázen, a to jsem jich už viděl. Kapela sklidila skvělý ohlas, k němuž se připojila i moje osoba. A máme tu organizační škatulata, KERN bohužel nepřijel :-(, takže RISING DREAM hrají dříve, a na hlavní scéně poslední plánovaní COAL CHAMBER nastupují nyní. Zcela upřímně, někdejší souputníci KORN, přes svoje nesporné kvality, výborný koncert a fešnou baskytaristku, mi k srdci nepřirostli. Tak trochu nerozumím té zvláštní show, kdy kapela bourá instalaci na pódiu, aby technici vše postavili zpět a kapela to zase pokácela. Je možné, že šlo o domluvenou srandičku, netuším… V každém případě prchám k vedlejší scéně na chorvatské RISING DREAM, metalovou modernu a hlavně překrásnou zpěvačku (moje soukromá miss festivalu), která si silou hlasu nezadá s Angeloup6300077.jpg Gossow. Vcelku neznámá kapela předvedla výbornou show a Ti, kdo místo na COAL CHAMBER přišli na ně, rozhodně své volby nelitovali. Skvělá rozehřívačka před SOILWORK, na které jsem se převelice těšil. Pepovi se každý rok daří dotáhnout minimálně jednu z mých srdečních záležitostí, a SOILWORK k nim bezesporu patří. Ze začátku přehulený zvuk, kdy klávesy nebyly vůbec slyšet, se postupně vylepšuje a koncert graduje. Došlo na mé oblíbené album „Natural Born Chaos“, ale ocenil bych více hrábnout i na počátek kariéry, jmenovitě do časů „A Predator´s Portrait“, ale to je v konečném důsledku nepodstatný detail. SOILWORK byli každopádně dalším z vrcholů festu. Než se připraví pódium pro EXUMER, odskakuji na chvíli vedle na WALDA GANG, kteří mají, tak jako předloni, narváno a na mně zbývá přihlížet ze zadních pozic. Po chvíli ovšem zpátečka, protože startují EXUMER, další z německých thrashových legend, která dlouho dělala hají a nikdo nepočítal s tím, že by se kdy probrala k životu a pravděpodobnější bylo totální zapadání prachem zapomnění. Nové album je každopádně minimálně nadprůměrné a jejich vystoupení na „Bažině“ mělo do zívačky daleko. Zpočátku nic moc zvuk se rychle lepší a silácké a nekompromisní vystupování frontmana rozjelo přítomné do té míry, že pod scénou se začal motat moshpit. EXUMER vždycky byli poněkud ve stínu slavnějších jmen, nicméně jejich dvě alba z druhé poloviny osmdesátých let požívají poměrně kultovního statusu. Výlet do starých dobrých osmdesátek se povedl na výbornou a blíží se konec. Posledními vlivem organizačních změn jsou dánští RAUNCHY. Nečekal jsem mnoho, z desky mi připadali takoví nevýrazní a tuctoví. Prostě kapela, kterých jsou dneska stovky. Ovšem to, co následovalo, bylo překvápko, která si sakra nechám líbit. Skvělý koncert, frontman skvěle komunikoval s publikem, muzika měla neskutečnou šťávu, kterou jsem pak dodatečně objevil i na studiové nahrávce, zbytek kapely za sebe mačkal maximum sil a publikum jejich počínání náležitě ocenilo. Byl jsem nakonec velmi rád, že jsem vydržel do konce, RAUNCHY za to rozhodně stáli. Jako že stál za to i jedenáctý ročník Basinfirefestu.

Medyed

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Výborné

(Dědek, 25. 7. 2013 1:15)

Tož též já bych Ti chtěl, Medyede, vyjádřit pochvalu - tak reportérsky náročný článek jsi zvládl fantasticky. Jirko, díky moc!

Jako vždy MedYed kvalitní písmenka a slova

(mech, 24. 7. 2013 21:24)

Tož jIŘÍ, po deseti ročnících jsem se bohužel nemohl poprvé v historii účastnit a po přečtení tvého reportu mne to velmi mrzí, nicméně díky Tobě jsem tam teď na chvilku byl... jako vždy vysoce kvalitní článeček. díky za něj. AVE!