Jdi na obsah Jdi na menu
 


29.11. 2016 - Tom Jegr & Gang - Brno, Rusty Nail Club

STARÁ LÁSKA NEREZAVÍ

aneb

KDYŽ STARÁ, TAK 19!

Report / Tom Jegr & Gang / úterý 29. listopadu 2016, od 20.30 hodin / Brno, Rusty Nail Club

V útulném klubíku Rusty Nail, což v překladu znamená Rezavý hřebík, se po zdařilém úterním vystoupení Jégrova Gangu nedá napsat asi nic jinýho, než že stará láska nerezaví. A „starej“ Jégr určitě nikdy nezrezaví, poněvadž – poněvadž je to naše zlatíčko.

Můj milovaný „klubíček rustíček nejlíček rezavý hřebíček“ sršel svojí potemnělou sklepní krásou a postupně se začal dosti slušně zaplňovat; chtěl bych napsat slušně i neslušně, leč není léto a děvčata jsou oděná img_0220.jpgvelmi slušně, takže plnit jenom slušně a nikolivěk neslušně.

U vchodu jsem se pozdravil se Zdenálem, který má rezervovánu snad půlku klubu, průhledem do kuřárny vidím majitele klubu Pepu Trumpeše a před sebou na stejdži Mistra Jégra. Hercna se mi chvěje, jako když někdo tasí srdcový eso, třebaže tanhlenctva výsostná karetní partie je samozřejmě teprve před námi.

Z naší bandy jsem sice nakonec dorazil sám, jelikož řada lidí musela dát „přednost“ rozličným osobním či rodinným povinnostem, ale sám jsem nakonec rozhodně nebyl. Dorazila kolegyně Věrka, ze Stejšnu nestor Franta Šír, akorát foťák Kressa tentokrát kupodivu chyběl.

A taky jsem se seznámil se sympatickými mladými študáky a jejich kamošem, jmenovali se Zdeněk – Michal – Ondra, a abych si jejich jména zapamatoval, vymyslel jsem si účinnou mnemotechnickou pomůcku „Zde-mi-on“  alias Demižón. No a to jistě uznáte, že tím pádem už to vím navěky, pančto demižón se zkrátka pamatuje dost dobře, ha ha. (Někdy i déle, než by člověk chtěl.)

Tož já teda nevím, jestli tenhle report bude vlastně vůbec o Jégrovi - zážitků bylo opět tolik, že nevím, co psát dřív. Tam něco, onde zas něco, na stěně Hendrix a na čepu čerstvý svěží Poutníček.

I putovali jsme tudíž od písni k písni, od vstupní Mata Hari, Zabouchlas mi před nosem přes magické Ostrovy až třeba k Proudí do moří. Však to má neúprosnou logiku a spojení: moře, proudy a ostrovy, nebo ne?

A éterem zurčely i dvě moje „oblíbané“ z CD Jukebox 2010, Nemám klid a Kudy kam, v jejichž kontextu jsem nucen zmínit, že když jsem si v roce 2010, den před Štědrým dnem, koupil v FT Records na Kapucínském náměstí zmíněné „sídý“, tahle vstupní dvojka mne rozstřelila natolik, že jsem měl holt nádherný Vánoce 2010 ;-) A od té doby mám jasno, a zkrátka či zdlouha chodím na Jégra. – No a co teprve taková Staromládenecká! aneb kam Tomovi postavili nealko pivo.  

Majitel Trumpeš by měl za změnu umístění pódia do rohu klubu dostat Nobelovu cenu za muziku, protože od té doby na Jégra hledí i zadní lajna. Klub se pochopitelně musí smířit s nosnými sklepními stěnami, ale drtivá většina návštěvníků nyní vidí na stejdž dost dobře a to je holt – dost dobře.

A Gang hrál taky – dost dobře. U vstupu do klubu a k baru se skoro nedalo projít, lidé si museli uhýbat, ale činili tak v pohodě a se vzájemným úsměvem na tváři. Bože, jak já miluju tuhle lidskou vstřícnost, když nikdo nemachruje a každý dokáže myslet na druhého. Sapristi, když to tak píšu, tož mňa napadá: neblíží se náhodou advent?!?

Jo jo, byl to tradiční Tomův předvánoční koncík, ale kdož jste případně nemohli přijít, nebojte, tento rok ještě nebyl koncert poslední.  

Ptal jsem se „Demižónů“, který jsem na Jégrovi snad ještě nikdy neviděl, co je přimělo k dnešní návštěvě. I zvěděl jsem, že chodili pravidelně do Vegasu, do klubu, který Pepa aktuálně pouští, a tam se dozvěděli o této akci. A působili kucíííí študácký věru spokojeně: poklepávali si do rytmu, uznale pokyvovali hlavami a mezi písněmi „poslušně“ tleskali.

A aplaudovalo a houkalo celý Rusty. Po krátké přestávce se Gang poněkud ztišil (Tomáš ještě nestál  nahý ani polonahý, to mělo přijít o chvíli později, ale přesto zpíval „Bože, stojím nahý“ v rámci platformy Smíření, aby posléze obnažil až na kost celý tento slzavý svět v podobě jedné z nejmrazivějších sladeb, jakou jsem kdy ve svém životě slyšel – Vize: „Jsem toho součástí / jde z toho na mě strach“).

Mráz mi běhal po zádech i při neméně mrazivé písni Vrátnej, složené dle skutečné události, a tentokrát Tomem Jégrem věnované panu Antonínu Mikoškovi (tatínkovi od Libora Mikše Mikošky z Lidopopu), který měl ten den pohřeb. Nevím v tuhle chvíli co moc říct, nedávno mi taky umřel táta, a napadá mne jedno jediné, věta od Peti Poly Pálenskýho z Insanie: „Musíme tam všichni, ale ještě předtím tady stihnem udělat pořádnej bordel!“

No a tudíž Gang dělal ten svůj bordel v Rusty pořád dál a dál, jak by řekl můj milovaný Kern. V čele stejdže byl zvuk výborný, na boku byl sice méně slyšet zpěv, ale jinak taky very good. A věřte mi, že anglické slůvko very je od našeho slova věřit. ;-)

img_0222.jpgJednoduchým monumentálním bicím intrem rozjetý Můj kabát, složený Jégrem na stejnojmennou báseň slavného Josefa Kainara (taky trpíte pocitem, že máte cosi nezvyklého v hodinkách? ;-), rozřízl melancholické ticho vzniklé předchozím Vrátným, a nastolil pořádnou neřádnou řež. Nemůžu napsat přímo thrash, ale upřímně řečeno – svojí energií to k němu nemělo příliš daleko.

Na baru se rozlévaly jakési Pepovy stoleté rumy či co, a v celém Rusty se do nás rozlévala fantastická, všemi časy prověřená muzika. Co nebyl rum, to byl tuzemský um!

Jak jsem již naznačil v titulku tohoto reportu, stará láska nerezaví. Jiné lidové úsloví zase praví „leze leze po železe, nedá pokoj až tam vleze“. Pod tím si můžete představit ledacos.

Třeba že v rezavým hřebíku do nás vlezla dobrá muzika. Nebo že něco s železnou pravidelností leze kam nemá. Nebo že něco s železnou pravidelností leze někam kam má. ;-) Nebo že vám stoletej rum poněkud vleze do hlavy, až budete mít pak nohy jako ze železa. Anebo tak všelijak.   

Anebo že náš nejmenovaný spořádaný pracovitý spoluobčan s železnou pravidelností veze železo do sběrny a nedá pokoj, až tam vleze. A hlavně až vyleze.

Stará 19!!!  Závěrečná (?) potemnělá boogie zonka rozzářila již tak krásně všemi dušemi svítící klub a hnala se směr Dětská nemocnice. Protože všichni jsme vlastně děti se svými nemocemi, které potřebují léčit, než se rozbují do nezvladatelných rozměrů. Pravda, u některých komunit se již do nezvladatelných rozměrů rozbujely, ale to je spíš přesně o tom, jak kdysi řekl můj švára Fanda: „Gottwaldova, ta měla zůstat Gottwaldova, a ne zpátky Cejl.“ ;-)

Zadem u tmavejch hal a smradem, směrem od plynáren – je sem cítit plyn. Směrem od stejdže je sem i za roh cítit obrovská síla, která nedá padnout Tobě ni ostatním. Síla tónů, síla akordů, síla souhry pár muzikantů, který baví tvořit a hrát. V době, kdy Jdu „někam“ a kdy to máme za pár i s celou planetou.

Wono je to s tím Jégrem taky složitý – jednou Jde dolů a jednou stoupá vzhůru. :-) Viz Nedopsaný dopis a viz jeho celý život, který určitě není jednoduchý, ale dá se mu zatraceně věřit.

Pomalu se chýlíme k hodině duchů, Poutník se celý vypil, a Pepa už dávno začal čepovat naprosto famózní třináctku Doubravník Žito aneb polotmavý počinek s výrazným podílem žitného sladu. Údajně starodávná receptura, která ovšem chutná magicky i nyní.

Tom Jégr zpívá Nedopsaný dopis, a dozpívá a dopíše ho za mohutného dlouhotrvajícího aplausu všech přítomných. Pepa Trumpeš zve do Rusty na akci v pátek 16. 12. 2016 (Vánoční sejšn se spoustou muzikantů), a Tom Jegr, i kdyby býval ten svůj dopis v Rusty nedopsal, tak by ho jistě dopsal v pondělí 19. 12. 2016 od 18 hodin na Moraváku v rámci Vánočních trhů.

Protože ... údolím přání jdu za Tebou.

Text + foto Dědek.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář