Jdi na obsah Jdi na menu
 


20.12. 2014 - tramský spolek Pípa - Brno, pivnice Pegas

TULÁKEM NA OKŘÍDLENÉM KONI

aneb

„PÍPA SHOW“ V PEGASU

Reportáž ze sešlosti trampského spolku Pípa v brněnské pivnici Pegas na ulici Jiráskově v sobotu 20. prosince 2014 od 16 hodin

Jsou chvíle, kdy úspěšně zapomínám na to, že su Dědek. Tedy kdy zapomínám na to, že už mi není dvacet a chovám se, jako kdyby mi dvacet bylo. Prostě jsou chvíle, kdy se obzvlášť mimořádně uvolníte (čímž nemyslím uvolňovací seance toaletní), zapomenete na všechno špatný a ještě horší, a je img_0734.jpgvám fajn.

Pozvání na tradiční hudební sešlost trampského spolku Pípa mne velice potěšilo. Se Zdenou a Pavlem se známe v podstatě léta z nekuřácké pivnice U Proutníka a vždycky jsme si výborně rozuměli - jak taky jinak nad pivem, že? Už jsem v minulosti jeden úspěšný ročník absolvoval a tenkrát jsem si říkal, sakra, co je vlastně lepší, ten škopek nebo ty řízečky???

Přicházím směrem od Průmyslovky k Jiráskovu Pegasu, kde jsem stravil i spoustu dětských let (záměrně nepíšu „dědských“, protože do tohodle pegáska jsem chodíval již jako nadržený jinoch). A ejhle, kucíí s kytarama se už na obzoru hemží a v relativně klidné postranní ulici je najednou lehce živo.

A živo je i vevnitř. Zcela logicky, když se sem už přede mnou vměstnali ti kucíí s kytarama a pár jich přišlo ještě předtím. Zdravím se s Pavlem, Zdenou a některými dalšími účastníky, dávám občerstvující lektvar vařený bohyní Míru a spouštím. Tedy aby nedošlo k omylu, já sám se nespouštím (však jsem psal, že už mi není dvacet), ale spouštím spoušť svého zamilovaného Canonku PowerShot A720 IS a ten začíná do své paměti, resp. paměťové karty „sbeerat“ první věčnosti okamžiků.

Stoly statečně souznějí s dávkami Pegasu a Poutníka, sálají vůni domácího uzeného a obložených chlebíčků (mňam)a rezonují hrou: první písně se rozléhají největším sálem pivnice, nejen kytar je jak máku a chybí akorát Wabi Ryvola.  

Najednou jsem o více než deset let zpátky na svých celodenních výletech kolem Brna, kdy jsme každý víkend ráno vyrazili někam směr Vranov nebo Luleč a vrátili se po třiceti kilometrech krásně utrmácení zpět do Brna, utrmácení  a šťastní. Ehm ehm, proč už vlastně nechodím? Dobrá otázka. Protože su línej jak ta veš a protože už mi není dvacet, ha ha. Dokonce by se chtělo říct, protože su Dědek, ale to není příliš logický argument, panč tu přezdívku jsem měl i tehdy.

Housle pláčou svoji lkavou zonku a já musím „na chvíli“ tenhle krásnej sedánek opustit, jelikož na Melodce hraje můj milovaný Zylwar. Ale, přátelé, vydržte, já si jenom odskočím a su coby dup zpět.

S rockovou muzikou v uších se vracím zpět do trampské osady a potvrzuji si svoji celoživotní domněnku, že způsob hry na kytaru je u trampské písně a thrash metalu v podstatě velmi podobný – když to nemá říz, stojí to za lejno.

Jenomže tady u Pegasa to říz fakt teda má. Na našem stole přistávají tři „Jégrmajstři“ a Pavel, který doposud vlastně spíše jen obsluhoval, točil pivo, nosil, zkrátka tancoval po parketu i bez aktivní účasti na produkované muzice, bere do ruky kytaru, sedá na stůl, a možná právě teď začíná finále trampského „vecheerku“. Cheers, do sardele co to kecám, na zdraví!

„Pěkně tě vítám, lásko má, tak trochu zbitá a víc soukromá. Pěkně tě vítám, a čemu vděčím za tak vzácnou chvíli – jednou za sto let. Pojďme se napít...“

img_0724.jpgÚčinek tohoto songu je dokonalý: nejenom že jsem se nenechal pobízet a „pošel...se napít“, ale na hladině mi pluly vzpomínky na naše zahradní bečky, na lehce pokmínovaná kuřata grilovaná těsně u lesa, potíraná majdou, v níž nebylo nic jinýho než poctivý máslo, paprika, česnek a sůl, vzpomínky na kytarový párty, ve kterejch taky nikdy nemohla chybět tahle hymna všech milovníků dobrého pití.  

Kytary, housle, Charlieho foukací harmonika, pivo, zvuk a svět. Pár minut od středu druhýho největšího města v republice a jako v ráji. Tak jako jazyk stále naráží na vylomenej zub, tak se vracíš k svýmu nádraží, abys šel zas dál. Nevím, kolik je v trampingu chlápků s přízviskem Wabi, ale tenhle fakt umí – k tomuhle nádraží se budem vracet asi úplně všichni a možná ještě v době, kdy už tam dávno nebude stát.

A o tom to vlastně je – mít svoje nádraží, svůj přístav, z nějž pravidelně vyplouvají „vlaky“ někam, kde je vám dobře. Tohle nádraží nemusí být nutně skutečné, tohle nádraží je stav mysli, koleje ve vaší hlavě, který směřují tak správně, abyste v tý hlavě neměli rovnou celý vlaky (jak by řekl Katapult).

Rosa. Třeba na kolejích anebo na ranní trávě na zahradě, rosa v očích anebo i na tajnějších místech. Mám samozřejmě na mysli třeba rosu (kapku) na pípě. A pípa se vydařila. Tekla dobře, a ve vzpomínkách teče ještě teď. Jak praví obrácený klasik, nemusí kapat, stačí, když teče :-).

Po skončení pegasovské seance jsme ještě s Kidem sedli pod lékárnu a fajn si popovídali o všem možným. Zkrátka jsme se toulali, toulali ve vyprávění, myšlenkách a vzpomínkách, protože toulání je super věc, až jsme se nakonec dříve nebo později úspěšně dotoulali až domů.

Podstatnou část večera jsem však byl tulákem jinde: tulákem v Pegasu, tulákem na okřídleném koni. Ano, kůň sám o sobě vám dodává křídla, a teď si představte, že ta křídla má i on sám.  
Dá se spočítat, kolik těch křídel pak máme my?

Text + foto + poděkování Dědek.

P.S.: Nó, sapristi, tak já jsem teda ta sobotní křídla spočítal v jeden kurňa dost dobrej pocit... :-)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář