Jdi na obsah Jdi na menu
 


11.07. 2014 - Cliff Moore & Rusty Nail - Brno, Rusty Nail Club

SWEET HOME „Á LA BRNO“

aneb

POWER OF THE...CLIFF!

Report / Cliff Moore & Rusty Nail / pátek 11. července 2014, po 20. h. / Rusty Nail Club, Brno, Veveří 57

Pátek kráčí k půlnoci, kytarista a zpěvák CLIFF MOORE (cliffmoore.com) řádí ve vyprahlém klubu Rusty Nail natolik vydatně, že z něho leje zako z konve, ale ručník, jímž se pravidelně otírá, do ringu rozhodně nehází! :-) - Hraje dál i zpívá, chvílemi instrumentuje dokonce i na štamprdli, a zaplněný klub aplauduje nadšením z fantastické atmosféry, která patří upřímně řečeno k těm nejlepším, jež jsem kdy v podniku Rusty Nail zažil. A to jsem tam toho zažil už věru dost!

img_2178.jpgUnikátní dvoj-koncert začal již čtvrtkem, kdy jsem se ovšem z osobních důvodů ještě nemohl zúčastnit, abych si to však o to více užil v samotný počátek víkendu. Nicméně ve spolupráci s dalšími osobami pro vás na našem webu chystáme rovněž alespoň čtvrteční fotoreport, aby byl vjem z obou dnů úplný. Tož zatím pátek.

Cliff Moore (bratr Garyho Moora) působí jako takový mlčenlivý chlapík, který ovšem razantně promlouvá svou kytarovou hrou. Jeho schopnost improvizace a hudebního přizpůsobení se ostatním spoluhráčům, kdy ovšem v oné skromnosti neztrácí nic ze své umělecké dominance, je naživo úchvatná. Vždycky jsem tvrdil, že kdo opravdu umí, bývá většinou i velmi skromný, a Cliff Moore mi moje tvrzení potvrdil na 100 %.

Čerpaje ze zprostředkovaných informací ohledně večera čtvrtečního, tak jak ono první vystoupení s ansámblem SLOW HAND (bandzone.cz/slowhandband) , tak páteční prezentace s RUSTY NAIL (rustynail.cz) měly svůj vlastní ksicht, který byl vzájemně odlišný a přitom kvalitativně srovnatelný. Ba dokonce moje kolegyně Věra, která narozdíl ode mne „zatančila“ již ve čtvrtek, byla natolik nadšená, že si nenechala ujít ani pátek. A Věra věru dobře udělala!

Páteční produkce byla logicky „přizpůsobena“ tradičnímu playlistu kapely Rusty Nail, a tak jsme v podání Mistra Moora, který vydává i svoje vlastní cédéčka, mohli v neopakovatelném pojetí slyšet největší rustynailovské covery, jejichž výčet se bude průběžně prolínat tímto mým reportem, marně a beznadějně se snažícím zachytit veškeré atributy živé stratosféry koncertu jako takového.

Vše začalo zhruba o půl devátý, kdy se mikrofonu ujal provozovatel klubu a zpěvák Rusty Nail Pepa Trumpeš, aby napůl anglicky a napůl česky – rozuměno aby rozuměli všichni přítomní – Mistra uvedl. A pak už skončily řeči, neb promluvil zpěv, a přítomné diváctvo přestalo řečnit, ježto mu počnulo být do zpěvu - Cliff Moore a Rusty Nail! 

Kultovní Hoochie Coochie Man, aneb česky cosi jako „Hučí v guči“ se rozléhala nabitým klubíkem, který hučel jak sviňa, „guče“ přítomných se pohupovaly do sympatického rytmu, Cliff měl nádhernou puntíkavou kytaru (sic!), za sebou značku dnes už spíše turistické cesty ROUT US 66, a před sebou natěšený lidi, kteří měli za sebou cestu třeba až půlku republiky!

Po počátečním pěveckém vstupu „thrash metalového“ vokálu Pepy Trumpeše se na stejdži samozřejmě zjevila i neméně charismatická, postavou subtilní, leč hlasem silná přesilná a majestátní Sandrine, a pak se oba tak jako různě střídali a „prosmiscuovali“, protože příroda vždycky směřuje k rovnováze, a to krásné a čisté (Sandrine) musí být zkrátka vykoupenoimg_2219.jpg oním drsným a hříšným (Trumpeš), ha ha.  

Valící se kameny (angl. Rolling Stones) by sice mohly klub Rusty Nail naprosto zavalit, ale nestalo se tak, všichni přežili Honky Tonk Woman – přežili a užili! Je ovšem pravda, že klub vlastně zavalen byl – byl zavalen výbornou světovou muzikou a bravurními instrumentálními výkony, a to si pište, že do těch instrumentů počítám i instrument z největších, totiž hlas. (K)ámen.

Což je důležité konstatování, neboť samotný Cliff Moore, který údajně první den vůbec nezpíval, a druhý den zpočátku taky ne, se v závěru svého unique – due – koncertu rozezpíval, a to mi (ne)věřte jak. A rozezpíval se prostřednictvím výborného zvuku, výborného soundu, jež vládl – abych tak slovní hříčkou pověděl – večeru celý večer. 

Opět trochu ústupu od faktografie k emocím: když se hrála slavná Sweet Home Alabama od Lynyrd Skynyrd (parafrázi „Líní Skíni“ ponechávám stranou, protože všichni muzikanti měli víc vlasů než já a taky pracovali trochu víc :-), dovolil jsem si tento cover předělat na cover na x-tou a v refrénu zpívat „Swít hoeum ála brno, swít hoeum rasty nejl“, abych tak nějak propojil atmosféru původní písně s tou náladou, jež panovala v Rusty Nail a v Brně, a abych si zvolenou parafrázi dovolil drze zvěčnit i v prvním titulku tohoto článku.

Na levé stěně pódia visí v Rusty Nail portrét kytarového mága Jimiho Hendrixe, a přítomní muzikanti na tu jeho duši pramenící ze všech koutů hard blues rockového světa zvolali ten den „Hey Joe“! A tak Jimi, Joe, Cliff a celí Rusty Nail hráli a hráli a bylo jim i nám všem „hey“, vlastně spíš hej (když třeba brněnské rádio Hey už prý fakt skončilo).

Ale neskončila a nekončila šou v Rusty. Whisky In The Jar není wiska v pěnovém saponátu, ani whiska popíjená na MS ve fotbale 2010, ani whisky v žáru čili letním parnu, které však v klubíku přítomno bylo, ale to je „whisky plnej džbán“ (jar = zavařovačka, velká nádoba, plnej džbán – u nás třeba půlčák, kterej ovšem musíte vypít). Pro úplnost ale výraz „jar“ znamená i otřes, rachot či vrzat, kterážto slovíčka mohou být praktická zejména druhý den...

Původně slavná irská lidová (jak příznačné – irská...), posléze třeba v podání Thin Lizzy (sakra, nehrál v týhle bandě kdysi i ten slavnej Gary? :-), nejvíce světově proslavená asi novodobou prezentací Metalliky, a česky třeba countryovkou Greenhorns Whisky plnej džbán.

Měl jsem piva plnej džbán, chvíli Poličku, většinou můj milovanej „wajcínek“, tj. náchodský Weizenbier aneb jak bychom řekli společně s mou milovanou kamarádkou Amneris: „Banááán!“ (náchodský Weizenbier  má totiž tradiční chuť do banánového rozkošného sladka). Rozkóóóš!

img_2361.jpgSestava na pódiu se průběžně měnila, a tak někdy v půlce svého tatíka Pavla Baču Bačíka vystřídala na bicí zdárná dcera Berenika, a střídali a střádali se i další hudebníci, jejichž jména neznám, ale vy ostatní je znáte, resp. vy ostatní se znáte, a tak se třeba tady do Komentářů klidně dopište... čímž samozřejmě nemyslím tradiční členy Rusty Nail, jako jsou dosud nezmínění basák Jirka Pešek, kytarák Filip Kantor anebo Bob Hlaváč na foukačku. 

Mimochodem, nejenom já, ale i další účastníci tohoto hudebního zájezdu si všimli, jak Cliff kouká po Berenice - mno, aby tak koukal po Hlaváčovi, žejo :-)! Je pravda, že bubenic na světě není nikdy dost, a je taky fakt, že Berenika předvedla velice solidní výkon. A vůbec bych se nedivil, kdyby po ní Cliff koukal i z jiných důvodů... :-)

Můj brácha Bob tančil zpočátku spíš vzadu, posléze si koncert užíval vepředu u pódia, já si s kolegyní Věrkou zaskočil k jejímu lehkému překvapení dát před klubíček jedno retko, usmál jsem se tam v přestávce na Cliffa, on na mne, lidi se tam usmívali na sebe navzájem a nikdo po sobě neházel bomby a nestřílel jako třeba v dějinách současných či dřívějších v Afghánistánu, na Ukrajině anebo...v Belfastu...

Mám doma jednu zajímavou desku. Vydalo ji Sanctuary Records v roce 2004. Jmenuje se... no ne že by se hrálo Power Of The Blues až na závěr koncertu, to ne, hrálo se kdesi uprostřed. Bylo zajímavé sledovat teď už nevím koho z Rusty Nail, jak pohlédl na Cliffa, jestli dáme Power Of The Blues, Cliff mrkl okem skoro tak, že ani nemrkl (hmm, ale „pokerface“ bych tomu až tak neříkal), a šlo se do toho. Koneckonců, na jeho již výše citovaných stránkách najdete odkaz, který neztrácí úctu ani potřebný nadhled:  „Big brother is watching me, you can check him out www.gary-moore.com.

Ten den, ten den v Rusty Nail, byla cítit síla rocku, byla cítit síla blues, byla cítit síla hudby - byla to POWER OF THE...POWER OF THE CLIFF MOORE!

Tady Dědek.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Velké poděkování

(Dědek, 24. 7. 2014 23:06)

Ahoj, Bačo, děkuju moc za tento Tvůj krásný komentář. Docela jsem přemýšlel, jak vlastně psát o takové události. Nakonec jsem si řekl, jestli budu moc přemýšlet, nenapíšu nic. A tak jsem napsal tohle. A Tvoje krásná reakce mi udělala velikou radost, stejně jako nám všem přítomným udělal radost koncert a Cliff. Díky všem! Tady Dědek.

Pochvala

(baca, 23. 7. 2014 19:29)

Krásně jsi to Dědku napsal a věřím,že i ti co se z různých důvodu nemohli akce zúčastnit Tvým komentářem vycítí tu pravou atmosféru ,která tam vládla.