Jdi na obsah Jdi na menu
 


07.08. 2016 - Trapeři s Robertem Křesťanem - Brno, nádvoří Staré radnice

NESTÁRNOUCÍ TRAPEŘI NA STARÉ RADNICI

aneb

PĚT »KRÁSNEJCH« SLUNCÍ

Report / Trapeři s Robertem Křesťanem / neděle 7. srpna 2016, od 19.30 hodin / Brno, nádvoří Staré radnice

Už když majestátně scházeli z posledních schodů Staré radnice, působili sice důstojně, ale velmi blízko. Na pódiu nám pak byli ještě blíž nejenom fyzicky, ale přiblížili se i svou muzikou, její duší. Trapeři, historicky první kapela Roberta Křesťana, přináší samozřejmě trochu jinou img_5708.jpgmuziku než jeho „zatím“ poslední, Druhá tráva, ale bylo by špatně, kdyby tomu tak nebylo. Unikátní možnost srovnání nám přineslo nedělní vystoupení v rámci programu brněnského projektu Léto na Staré radnici, které přítomné publikum po takřka dvou hodinách hraní ocenilo potleskem vestoje.

Večer plný vlastní tvorby, večer plný coverů, večer plný instrumentálek i dílčích instrumentálních vyhrávek, večer plný hlasu, mimořádného svou barvou i silou. Ano, ten ohlas je dar od Boha, to je pravda, ale on byl parádním způsobem zúročen, od sedmdesátých let do dneška, do neděle, kdy ona nezměrná síla byla na tom starém nádvoří souměřitelná s radničními zvony, jež odbíjí náš čas.

Trapeři s Robertem Křesťanem. Na vstupence, již jsme obdrželi, bylo sice vytištěno poněkud zavádějící „TRAPEŘI S ROBERTEM“, což by mohlo mít do „KŘESŤANA“ daleko ;-), ale tak lepší ňákej fór než žádnej.

V klidném letním odpoledni, večeru, pozdním odpoledni, podvečeru, brzkém večeru a já nevím co ještě - kdy publikum ocenilo Křesťanovy slovní hříčky již v této fázi uznalým potleskem - se v místě sešlo lidiček celkem dost, troufám si odhadnout, že zaplněno mohlo být cca ze čtyř pětin kapacity nádvoří.

První, co mne na ansámblu zaujalo, že s nimi hraje slavný franouzský herec  Philippe Noiret. Trošku mi to nepředloženě vrtalo hlavou (nota bene když už hraje trochu vejš), aby se vzápětí ukázalo, že se nejedná o slavného francouzského herce, ale o neméně slavného moravského muzikanta Pavla Petrželu. No jo, no, tak jsem si je poplet, no.

Druhé, co mne kromě muziky na kapele třísklo, bylo jejich nezvyklé rozestavení (kluci sami tomu říkali postavení, ale nevím, chlapci, nevím, ve Vašich letech...;-). Zatímco normálně se každá skupina snaží img_5710.jpgmaximálně využít celkového prostoru pódia, tady byli muzikanti semknuti  v jakémsi pětičlenném šiku. Však také tuto nezvyklost v pozdější části večera sami zmínili, a mně v tu chvíli docvaklo, o co jde! No vždyť jednotliví členové svým postavením (sakra, že by tedy přece...? ;-) symbolizovali věru aktuální olympijské kruhy!

Vepředu tři, vzadu dva: zleva Pavel Petržela – mandolína, zpěv, Robert Křesťan – zpěv, akustická kytara, Luboš Malina – banjo, zpěv, a za nimi Tomáš Buzek – foukací harmonika, zpěv a Petr Surý – kontrabas. Rio de Žanééééééééro! Akorát socha Krista v Riu chyběla, ale byla „nahrazena“ motivy anděla, Boha či Ježíše v některých zapěných textech.

(Á propos, já jakžto dobře vychovaný metalista jsem vždycky tvrdil, že urputná hra na banjo má z hlediska techniky cosi společného s kytarovým sprintem thrash metalu. Jo a Malina hrál chvílu na něco, co prej byl kaval. Já si myslel, že to je cosi jako flétna, ale dle oficiálních zdrojů prý kaval. Nicméně kaval je prý nejjednoušší, pastevecká flétna nebo tak nějak.)

Zvuk byl čistý a čitelný, pouze mi v počáteční fázi připadal poněkud hlasitostně slabý, ale to byl zřejmě jen subjektivní dojem, navíc postupně začala koncertní atmosféra ještě více houstnout, takže pak už bylo všechno v pořádku. V komornějích pasážích koncertu sice ze sousedního nádvoříčka u Mečové ulice doléhal cinkot příborů, neboť na místní zahrádce si několik hostů pochutnávalo na objednaných večeřích, podvečeřích, odpoledních jídlech, pozdně odpoledních jídlech atd., leč opravdovými fajnšmekry jsme byli my, kteří jsme si pochutnávali na maně tak říkajíc éterické, na muzice traperů. Pardon, Traperů.

První polovina večera byla i přes svou kvalitu přeci jen klidnější, nicméně i Balada o cínovejch vlnách anebo Dostal jsem facku od silnice dokázaly potěšit nejednoho fanouška. Navíc Robert Křesťan spolu s ostatními členy kapely zvládali své písně protkávat decentním inteligentním humorem, který posluchače mnohokrát roztleskal stejně jako prezentované songy; včetně vzorků dobového seskupení Vědro, které bylo kdysi s Trapery údajně personálně propojeno (zatímco já jsem byl tehdy propojen akorát s kačerem).

A když jsem před chvílí zmínil onen humor, nemohu vynechat, že jakýmsi pomyslným předělem byla poetická vsuvka básníka Vladimíra Hoška, jež nejenomže sršela komparativním vtipem, postaveným na srovnání doby před sametovou revolucí a po ní, ale zaujala taktéž důmyslným „vpašováním“ mnoha názvů a motivů skladeb Traperů do vlastních veršů. (Něco obdobného zkusil kdysi např. metalový Sabaton, když do jedné písně propašoval hned mnoho tvrdě rockových legend naráz.)

(„A tak když jdu tak zrovna kolem...“)

Mno, šikovný to hošík, tenhle Hošek. Oč mu příroda dala méně na výšce (zpočátku na mne působil jako pohublej brácha Krytináře – no já sám mám ale co kecat), o to víc mu dala v hlavě. Ocenit musím totiž nejen jeho invenci, ale  jeho paměť : já měl vždycky na základce problém naučit se i krátkou básničku, ale on bez problémů zvládl deklamovat snad na padesátku slok! Ehm, asi se vlastní věci učí přeci jenom líp.

Pomyslná druhá půle koncertu (přívlastek pomyslná proto, že orchestr samotný žádnou oficiální pauzu nedělal), byla vydatně bouřlivější. Diváctvo již bylo nabuzeno dosavadními písněmi a spontánně se těšilo na největší šlágry. Navíc se setmělo, takže umělá světla udělala přeci jen své, no prostě onen pověstný hudební „Halogen Svět“.

Zpočátku udeřeni tradicionálním kladivem Nine Pound Hammer či Jesse Youngerem, měli jsme se dočkat těch písní zřejmě nejočekávanějších jako Královna cest anebo Pět prázdnejch sluncí. I stalo se. A bylo jasné, že když kapela oznámila poslední písničku a odešla z pódia, že to konec ještě rozhodně nebude.

Po prvním vytleskání a při prvním návratu jsme se dočkali mé zamilované skladby, jíž jsme kdysi u nás na zahradě začínali a končívali každou bečku. „Pěkně tě vítám, lásko má“ - Pojďme se napít. Hymna všech „Traperů“ z konce 70. let, která vyšla v trošku jiné verzi na EP Pantonu z roku 1985 a v jiné na druhém studiovém LP a CD Poutníků Chromí koně 1990, úplně nedávno pak na CD Druhé trávy z roku 2013.

V tu dobu se již otevřela doposud uzamčená brána směr Mečová, takže koncertem začali procházet noční chodci či jiní turisté, kteří se se zájmem zastavovali anebo dokonce poposedávali na volné lavičky. Jeden sice začal pojednou kvedlat v jakémsi prapodivném kelímku přineseného jogurtu či podobně šíleného výrobku, ale já jsem pozvedl svoji číši starobrněnské jedenáctky, čímžto jsem jej tématicky jednoznačně ubil. ;-) Však taky brzo odešel, zkrátka neměl na to.

Sympatický kvintet opět opustil svoji vyhřátou stejdž, ale přítomné diváctvo si jej opět chytlo do lasa a přitáhlo zpět nahoru, až nejeden platící divák svýma tleskajícíma rukama radostně zaržál. A věděl moc dobře, co dělá, poněvadž soubor se vrátil k slavnému supraphonskému LP Poutníků z roku 1989 a vystřihl jeho titulku Wayfaring Strangers. „I’m going there, to meet my father. I’m going there, no more to road.“ Zajímavý je, že někdy se u těch cizinců píše singulár a někdy plurál. No asi jak to kdo chce. ;-)

Majestátní tóny a akordy amerického tradicionálu se rozléhaly a rozlévaly ztmavlým nádvořím Staré radnice a chybělo už jen pár vteřin, aby se všichni postavili a provedli tak říkajíc pověstné standing ovation, jak by s leskem v očích zaplesala moje kolegyně „stará teta Cvrkalína“. V Brně už bylo pryč odpoledne, bylo pryč i pozdní odpoledne, byl pryč i podvečer, brzký večer, byl skoro fuč i večer... a nastávala brzká noc.

Ale i přestože nastávala noc, nedalo se zapomenout. A prdlajs olympiáda v Riu, prdlajs pět kruhů, už jsem přišel na to, co to je! Třebaže jedna z jmenovaných kompozic se jmenuje Pět prázdnejch sluncí, a ačkoli již slunce dávno zašlo, tak těch pět sluncí, těch pět šikovnejch muzikantů, zářilo dál do noci a jasně hovořilo o tom, že tohle není pět prázdnejch sluncí, ale tohle je...

Pět krásnejch sluncí.      

Text + foto Dědek.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář