Jdi na obsah Jdi na menu
 


03.03. 2017 - Lehká noha - Brno, Rusty Nail Club

LEHKOU LEHKOU OU OU NOHOU

TÍM VEČERNÍM BRNEM

Report / Lehká noha / pátek 3. března 2017, po 20. hodině / Brno, Rusty Nail Club

Tož jsem tak jenom na chvílku vyšel ven, a co nevidím – vlastně co vidím: auto s logem zpravodajství nejmenované TV. Teda, parkovat hnedle před klubem a nenatočit reportáž, tomu se říká dílo. Tak sorráč, já musím jít „točit“, ba su asi profík.img_1108.jpg

Kapela LEHKÁ NOHA (nebo jak říká nejenom moje bývalá kolegyně, Lehká čapa) je šuplíkovitě nezařaditelná, to je prostě fakt. Chcete rock? Jo. Chcete blues? Jo. Chcete jižanskej rock? Jo. Chcete country? Jo. Chcete bigbít? Joo!

Ovšem pozor! Třebaže nezaměstnanost v České republice celkově klesá, u Lehké nohy jako kdyby stoupla, jelikož nám tentokrát zahrála toliko ve čtyřce, bez bráchy Milana a bez akordeonisty Franty Šíra. Takže?!?

Peťa Hradečný je unikátní fenomén jihomoravské kulturní scény, lídr, zpěvák, multiinstrumentalista, textař a taky fajne chlap, který se s Váma zastaví, pokecá a ještě se na Vás usměje (tedy zejména pokud jste žena).

Franta Golish Drápal je Čáryfuk. No prostě Čáryfuk, vždyť se na něj podívejte (třeba v naší fotogalerii). Naprosto kultovní basák brněnský scény, tentokrát na barový židličce, z který bych já dozajista slítl, a Kainarova Černá kára a tak dál. Zastaví se s Váma, pokecá a ještě se na Vás usměje (tedy jenom pokud jste žena) ;-))))

Mike Poss neboli Michal Pospíšil je jeden z nejuniverzálnějších kytaráků, co naše země zná. Zahraje cokoli. Ale pozor – pouze to co sám chce. Takže je dost vyhraněnej a bacha na něj! ;-) A propos, zásadně se neusměje!!!

A co Pedro? Spolehlivý geniální „dělník“ bicí soupravy, fantasticky příjemný člověk, s nímž vždycky strašně rád pokecám, panč on je pro mne symbol, předobraz svěžího muzikanta: váží si sebe i fanouška, a dokáže to dát tak poctivě a skromně najevo. Pedro, opět dík! -  Jo prosim Tě, těším se na tu meruňkovicu! Poznámka: směje se, když hovoří o kořalce. ;-) Holt kucííí dobrosrdečný!

Bedny s pivem? No to nevím. V Rusty Nailu díky mému přičinění mizely sudy s pivem, až jsme všichni společně dopili Tambora jedenáctku a „museli“ začít pít Tambora dvanáctku. Takže pakliže by Vám připadaly moje fotky v závěru krapet rozmazanější než v úvodu, aspoň víte proč, ha ha.

Já tady ten playlist nechci moc rozmazávat, poněvadž jej máte dost rozmazaně vyfocenej v naší galerce, ale když se celá kapela při hymně Hej Šárí kouká do očí Šárce Jégrový, tak moc nevíte, co img_1097.jpgdělat. Hej Šárí nádherná skladba. Bože můj!

Jen se slzami vzpomínám, že když jsem ještě měl v baráku ochutnávkovou pivnici U Proutníka, kterou vedl pan Loučka, on a jeho žena tuhle skladbu milovali. Občas jsme si ji tam pustili („Hej Šárí“), dali si k tomu fantastickou IPU a zapomněli svět.

Mno, a tak jsem tentokrát zase fotil. Sice nejsu Šibík, ale aspoň mám menší pravděpodobnost, že mne někde nějakej magor zastřelí. Mno, o moc menší ji vlastně v České republice nemám, že.

Do prčic, já nevím co psat dřív. Třeba že dolní tok řeky, to je línej kraj. A je to tak? My všichni byli na dolním toku a byli jsme nelíní. Anebo můžu psát o tom, že i naproti brněnské botanické zahradě se dá prožít New Orleans.

Onen Dolní tok řeky, onen New Orleans, Katy benzinová pumpa, Krokart blues, Tak mně teda řekni brácho (pročs’ chyběl?!?), Lidi tu už neznají, Mám svý chyby, Mladá máma, Hádejte, kdo tady bydlí a tak dál (samozřejmě bez pořadí, to po mně prosím nechtějte).

Slušně zaplněněj klub aplaudoval po každé písní, protože každá píseň si to zasloužila. Lidi kroužili a tančili, já s Věrkou taky, Yvony Pegi Pochylé jsem se ptal, jestli bude dneska zpívat, vrtěla hlavou že ne, ale seděla tak krásná a šťastná a „neposlušná“ , že můj, byť krátký objektiv prostě chtěl ;-))) A tak to tam máš, Pegi - rozuměno máš svoji fotografii v naší fotogalerii a vypadáš tam moc hezky.

Zvuk perfekto, a pil jsem vynikající Tambor jedenáctku, a pak, když jsme ji společně úspěšně dopili, tak dvanáctku (no to už jsem vlastně psal). Prostě o stupeň lepší ten báječně zkurwenej život.

Klub zpočátku nevěděl, leč pak zabouřil, když se zjevil Tom Jegr. Zkraje obklopen krásnými ženami, posléze vyzván ke Šťastným dnům, který přijdou. Tom vstal a k ústům si přiložil mikrofon. Kdo nebyl, neví, kdo byl, ten ví; ví třeba Charlie The Bomber II., resp. kdo byl, ví Vše.

Moje hymna Lehké nohy je Vyhýbavej typ. Písnička o tom, jakej jsme kdo z nás a jak se bojíme nebo nebojíme čeho či všeho. Tehdá ve Šlapkách jsem si dokonce stoupl za mikrofon a řval to do celý sokolovny. Dnes si stoupl za mikrofon a řval to do celýho klubu Mistr Petr Hradečný. Do celýho slušně zaplněnýho klubu a do celý slušně zaplněný duše.

Do celý tak zaplněný duše, že jsme si museli vyřvat přídavek. Křičel jsem ona dvě slova, „Otázka času“, kluci se na sebe podívali a začali hrát. Začali, zahráli a skončili.

Jenomže skvělá muzika nekončí, nikdy nekončí. A proto pokračování příště.

Text + foto Dědek.

P.S.: Za konstruktivní připomínky děkuji Věrce.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář