Jdi na obsah Jdi na menu
 


Spreading Dread - Age of Aquarius (2016)

5. 6. 2017

CHUCK SCHULDINER ŽIJE?

aneb

SALVY A DIVY, NO... RUMRAJ JMÉNEM SPREADING DREAD!

Recenze / SPREADING DREAD / Age of Aquarius / Stopáž: 43:53 / Vydavatel: Bret Hard Records, Köln / Vydání: leden 2016

Jak praví kulturní klasik, lepší pozdě nežli později. Pravdou jest, že dělat aktuální recenzi na album, jež má v bookletu deklarován letopočet 2015 (vyšlo v lednu 2016), je dosti pozdě, ale poněvadž jsem si teď v sobotu konečně uspořádalspre_cd.jpg myšlenky a slova, bude to sice psáno pozdě, ale ne později, totiž třeba v neděli.

Ono nahlédnout do duše metalovýho blázna Šimona Kotrče není vůbec jednoduché, zejména v okamžiku, kdy pochopíte, že Salvia divinorum neznamená „Ahoj, Bože“, ale psychotropní šalvěj divotvornou, chilližto možná spíše „Ahoj, satane“.

Pražští deathraseři nám rozstříleli prdele už svou prvotinou Sanatorium, aby jejich „druhák“ Age of Aquarius nebyl vůbec žádnej obskurní „druhák“, ale prvotřídní majstrštyk, před kterým se musí poklonit i světová metalová scéna. Pakliže se dříve tvrdívalo, že klenoty naší republiky jsou (kromě oněch korunovačních, že, Karle) Jágr a Hašek, dnes bych k nim přidal pár kapel jako Death on Arrival anebo ... Spreading Dread.

Tahlencta placka, to je prostě metalové Nagano, to je krásný ráno, v němž jsem vstával, abych se koukal na zápas našich s Kazachstánem a na vítězný finálový zápas s Ruskem. Někdo zkrátka umí míň a někdo víc, takhle to vždycky ve světě bylo a vždycky bude, pan Gauss s tou svojí slavnou křivkou je holt neúprosný.

Když se řekne Vodnář, vždycky se mi jako první vybaví muzikál Vlasy a Formanova vstupní parková zonka se sympaťandou černoškou – Aquarius. I já jako Bejk však chápu, že Věk Vodnáře má samozřejmě širší význam.

Po majestárním intru á la klasici, nad nímž by svým pověstným Tourettovým syndromem zamrkal možná i Wolfgang Amadeus Mozart, vás zavalí lavina, ze který se už nikdo nikdy nevyhrabe. Agresivní jekot mečivých kytar a palba jako u Verdunu připomíná neskutečnou smečku hladovejch vlků, kteří sežerou i to, co k žrádlu absolutně není. Takovejhle kovovej nápor si ve vodách tuzemského přílivu příliš často nevybavuju a ač chodím celou zimu v kraťasech, chtě nechtě musím otřepat klišé o mrazení v zádech. Devolution?

Když ke geniálním strunám a blanám přidáte fantastické frázování á la v tomhle nepřekonatelný Tom Angelripper ze Sodom, máte na stole najednou úžasný chilli koláček, kerej prostě slupnete bez kousání, rozuměno najednou. Jenom se prosím nezaduste, mně se to málem stalo.

Krutě temné a hutné hradby konce Devolution přecházejí ve svěží evokace jara Oil-stained, v nichž se relativně jemná kytara geniálně snoubí s nekompromisně výbušnou basou a posluchač má pravdivý pocit, že ta basa není basa, ale že mu tak hlasitě tepe srdce.

Zvraty a krásné zmatky jako v hlavě jsou pro celé album příznačné. Jestli byli přehršlí nápadů v jediné skladbě světově proslulí zejména Morbid Angel, a to především na svém debutu Altars Of Madness, tak v tuzemsku se s tím nepářou Spreading Dread. Ovšem stejně šikovně jako „morbidní andělé“ dokáží jednotlivé zdánlivě nesourodé části propojovat organicky natolik, že vlastně žádné zvraty nepoznáte, uh, krom jediného - že Vás na přechodu vždycky někdo liskne. ;-)

Pakliže se dají barvit slova, pak neexistují krásnější omalovánky než Conspiracy. Ten magický úvod vystihuje podstatu tohoto slova natolik plasticky, že jenom ve strnulém úžasu sedím před těmi dvěma zasranými reproduktory a čekám, kdy to bouchne.

BUM!  Zběsilá kanonáda á la Chuck Schuldiner v dobách největší smrtící slávy lividuje všechno živé i mrtvé a já si připadám jako jaderný reaktor v Černobylu. Což mi připomíná onen zdařilý vtip á la rádio Jerevan: „Dobrý den, je pravda, že v Černobylu zařvali jenom dva lidi?“ – „Ano, je to pravda. První zařval „Vypni to!“ a druhý „Nejde to!“. - - - No je to tak, tahle placka se fakt vypnout nedááááááá!

Ačkoli angličtinu v metalu jakožto mizerný přemizerný angličtinář nikterak nepreferuji (třeba brněnští Eagleheart si se mnou v tomto směru užili svý), tak pokud je dobrá, jsem ochoten ji sice ne akceptovat, ale aspoň respektovat. A nutno říci, že pěvecká angličtina pana Miroslava Korbela je vskutku vynikající. V tomto směru musím též maximálně ocenit skutečnost, že kapela má na svých stránkách k dispozici české překlady svých textů, což mi připomíná třeba starodávný koncept přílohy LP Krabathoru Only Our Death Is Welcome z roku 1992. Wow, good idea! ;-)

A propos, jak kdysi kdesi řekl Jura Big Boss Valter - leč prosím necituji přesně - ve smyslu, že pokud si někdo myslí, že anglicky mluvit a zpívat je totéž, tak ať jde do prdele, protože pěvecká angličtina je úplně jiná než ta mluvená. A kdo umí dobře anglicky mluvit, ještě neznamená, že umí automaticky taky dobře anglicky zpívat. - Mno, zpívat, když growling, že?!? A kurnik šopa, aby taky jeden Korbel pěkně nezazpíval! ;-)))

K čemuž já skromně dodávám, že kdo v anglickém zpěvu neumí polykat koncovky, neumí zpívat ;-) Poprvé jsem naprosto bezvadnou angličtinu poznal u zpěváka skupiny Second End, Mistra pana Richarda Antonína (oooh, jak ten polykal - rozuměno koncovky! ;-))),  a teď tady.

Karmic Wheels. Centrifuga hadra. Kruhy karmy se točí a vzpínají a bouří a já mám pocit, že se mi rozskočí svět. Nespoutaná i posléze melancholičtější hladinka, lehce se pohupující v hlavě, a to jsme ještě nedošli k šalvěji.

Prosba  o život neboli Prayer For The Living (v ofiko překladu kapely Modlitba za živé, což už je sám o sobě slogan jako hrom) je opět jako z hudební čítanky sepsané Mistrem Chuckem. Totálně vydařený Symbolic. Kdybych nebyl očkovanej proti tetanu, asi bych si musel myslet, že mne postihlo strnutí šíje. Anebo strnutí, který se mnou šije. Protože divadlo, jež Mistr Kotrč rozpoutává v týhle kompozici, je - řečeno slovní hříčkou - „divadlo pro všechny uši“. A to si ještě počkejte na šílenou a cílenou „psychiatrickou“ pasáž ve State Of The Art.  

Abych nepsal jenom průběh jednotlivých songů a dal této recenzi jakýsi ucelený řád, musím konstatovat, že dvěma základními stavebními kameny celé desky jsou randál versus ticho. Ano, Spreading Dread velice úspěšně střídají totální výbuchy zla, á la blatouch bahenní,  s lyrickými kontemplativními sekcemi stylu prvosenka jarní. Takže při těch prvosenkách vás napadne spáchat sebevraždu a při tom blatouchu to uděláte.

Perfektní zvuk a nápaditý 12-stránkový booklet se všemi texty jen potvrzují výjimečnost tohodle Vodnáře, u nějž však rozhodně neplatí pořekadlo „samá voda“.   

Pózóóór, hymna! Tedy ne ta státní, národní, ale aspoň ta, při které se znova narodíte. Pořádně zahuštěné kytarové riffy lezou zrepráků jak nenažraní červi a jmenují se Šalvěj divotvorná. Pardon, latinsky Salvia divinorum. Pro zajímavost odkaz mimo kapelu.

23:10 Je noc a já asi fakt vyrazím ven. Pro šalvěj. ;-)

P.S.: 6:06 Kdé domov můůůůj?

P.P.S.: Zbývá jediná věc – odpověď na otázku položenou v prvním titulku této recenze - ano, Chuck Schuldiner žije. Protože On nikdy neumře. Teďka zrovna se jmenuje Spreading Dread.

bandzone.cz/spreadingdread
facebook.com/spreadingdread/
spreadingdread.com

Tady Dědek.

spre_promo.jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Poděkování

(Dědek, 14. 6. 2017 21:16)

Ahoj, HEAD, díky moc! To jsou krásná slova, děkuji za tento příspěvek. Hlavně za tu celkovou krásu ale opravdu můžou SD, jejich je to největší zásluha! Kdo umí, umí! Tady Dědek.

Recenze

(HEAD, 14. 6. 2017 6:32)

Nejlepší recenze kterou jsem kdy četl...poklona autorovi a SD pánům!!!