Jdi na obsah Jdi na menu
 


JAK BIGBÍT EXPLODOVAL

&

JAK JSME SI TU EXPLOZI UŽILI

Report / Alband / pátek 25. září 2009, od 20 hodin / Brno, nejmenovaný bigbítový klub  

Nebylo to poprvé. Ani Alband, ani Bigbít, ani Alband v Bigbítu. A přesto jako by to poprvé bylo. Poprvé? Ano. Krásně tajemné, objevné, nezapomenutelné a fantastické. Tak takový byl koncert jednoho z nejinvenčnějších těles hospodářsky chátrající České republiky, koncert Albandu v Bigbítu. Šedá eminence brněnského kulturního dění, totiž můj milovaný a ctěný bratr, mi opět řval do ucha - tentokrát ne proto, že bych nezamluvil stůl, protože jsem jej tentokrát výjimečně zamluvil - ale proto, že musím do reportu napsat, jak má ten Bigbít (nebo myslel bigbít? :-) skvělou atmosféru. ObrazekZřejmě měl na mysli kámoše všech rockových klubů, pana Loci Genia.

Alband začal zostra, čili absolutní novinkou zvanou Bílý noci (pokud jsem název popletl, tak se moc omlouvám), ale zapamatoval jsem si ze včera cosi o Leningradě a už s tím, zdá se, zdá nejde nic dělat. Moc pěkná věcička, a pokud se nepletu, tak z debutové desky právě ta poslední, o níž jsme doposud jako o jediné vůbec nic nevěděli. Neboli kruh se uzavřel a smysly byly dokonale zkalibrovány.

Následovaly pecky naopak velmi prevelmi známé, jako například hitovka Noci vládnou Machati, jak JAK překřtil úvodku nejnetypičtější desky v dějinách Kernu, Síly zvyku z roku 2001. Přejmenování bylo více než trefou do černého, protože rozlehlý Machatovic klan opět zabíral snad půlku celého klubu - tímto zdravíme alespoň webmastera Fizu! :-)

A co dál? Například Eagle Scout, písnička, která zraje s každým novým zahráním, a jejíž geniální obrat "Já jsem jen vzduch" mne vždycky naprosto dostane. Můj bratr, mimochodem taky "dobrej kocour", se odvázal při svým Černým bráchovi alias Černým kocourovi, čímž jsme naopak zabrousili kamsi do roku 1982, kdy v Kernu nehrál ještě ani Machata. (Jak možná vítě, do Kernu přišel v roce 1983 a historka o vypadlém sklíčku z brýlí je dnes už takřka povinnou školní četbou. Koho by to zajímalo více, viz geniálně Tonym Vodičkou zpracované Příběhy na www.kern-remember.com, konkrétně se jedná o Příběh šestý).
 
A opět budu nejen chválit, ale i plísnit: Pánové, Vy si fakt pořád děláte, co chcete. Si myslíte, že Vám ty svoje dobrý rady píšu jen tak, he? Tak proč se Kde je oheň hrál opět uprostřed, co? No počkejte! :-).

(Pakliže čtenářům tohoto reportu připadá, že jsem na Alband zlý, pamatujte na biblické Koho Pánbůh miluje, toho křížem navštěvuje.)
Obrazek
(Pakliže čtenářům tohoto reportu připadá, že já přece nejsem Pánbůh, tak máte samozřejmě pravdu. Páni Bozi, a dokonce čtyři, byli na pódiu, čímž mi výrazně rozhodili můj monoteistický světonázor.)

Jestli něco z nejnovější tvorby Albandu opravdu miluju (samozřejmě - je to úplně všechno), tak to není samotnou kapelou "protežovaná" Náruč dobrýho světla, ale Šaugle On The Road. Tímhle songem mi band vystřelil tu nejkrásnější růži, jakou vystřelit mohl. Podařená dynamická skladba, částečně lyrická, částečně patřičně detonující, jako celek hotový životadárný elektrošok. To by mne probudilo, i kdybych zrovna nespal.  

Knajpa v knajpě vždycky potěší, a tak se při Indiánovi dost burácelo, až mne to mile překvapilo, protože ta píseň se dosud jevila spíše jako poklidná meditace. Inu, tichá voda břehy mele a s Manitouem není radno laškovat.

Zmiňovat takové skladby, jako jsou To jsme my, není třeba. Ale přesto: jedna z nejúžasnějších kompozic, jakou kdy muzikanti kolem Jardy Kronka vytvořili, mnohokrát vysílaná v televizi... Jarek si to Liborovými slovy zazpíval sám: Kdo jsou ti co z ptačí výšky / padají do bílých postelí / Hoří v nich naděje / na všechno příští.

Taky si někdy připadáte jako Robinson? Teď nemyslím toho od Jirky Korna (ha, iniciály jako Kronek), ale překvapivě toho od Albandu. Svátek pátků je dnes již zcela jednoznačně hymnou skupiny, a já myslím, že Jarkovi Kronkovi nijak nevadí, že ji složili Horňák s Machatou. Bigbít valil, Bigbít bouřil, Bigbít žil.

Pátek 25. září jsme oslavili opravdu zdařile, a to už asi tušíte, co přišlo ještě potom. Bylo to sice tak tak, JAK se trochu ošíval, ale protože má dobrou duši, tak se nakonec nechal překecat. A neřeknu a neřeknu a neřeknu, ježto i ten, kdo přítomen Obrazekeventuálně nebyl, si to lehce odvodí z titulku tohoto článku. A řeknu Vám, pohled na tančící, tisknoucí se a všelijak jinak komunikující páry byl natolik úchvatný, že jsem se přitiskl k pivu a bylo mi taky fajn.

Dřív jsem se občas po dopsání článku rmoutil, na kolik cenných zážitků jsem zapomněl, dnes už na to SE můžu vykašlat, protože je to úplně jedno. Důležité je, jaký je celkový pocit, a ten je v tomto případě nepopsatelný. Nepopsatelný, takže fakt nevím, proč jsem vůbec něco psal. :-)  

Albandu za boží výkon, nádhernou muziku a kamarádský přístup děkuje Dědek.

A bratrovi poděkování za připomínky, o něž jsem jej uctivě požádal:

Poděkování první: Takže, samozřejmě jsem zapomněl na skutečnost tu, že publikum se poprvé mohutně rozdovádělo už při Hlavě, toť factum, tomu textu naše rodina tak dobře rozumí :-)

Poděkování druhé: Ano, písnička Na sál je skutečně výjimečná, naprosto s Tebou, bratře, souhlasím, kupříkladu při verších "Tělo máš o pár šroubů těžší / a spěchat nikam nemusíš" mne vždycky napadne, jak je bezpečné jezdit šalinó.

A poděkování třetí: Tohle prostě zveřejnit nemůžu, brácho sorry... :-)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář