Jdi na obsah Jdi na menu
 


Show must go on aneb odchody, rozpady a jiné štrapáce

Rozpady sestavy, odchody klíčových členů sestavy postihují hudební uskupení bez ohledu na věhlas a význam tělesa pro příslušné hudební odvětví od nepaměti. Důvody jsou různé od osobních neshod, rozdílné názory na další hudební směřování kapely, přes různým způsobem neblahé zásahy osudu až po zvraty v osobním životě zúčastněných. V následujících řádcích si z tohoto úhlu pohledu posvítíme na některá alba metalových veličin, jimž se, jako ostatně mnoha ostatním, nevyhnula personální zemětřesení v podobě odchodu klíčových členů, které mají logicky významný vliv na další hudební vývoj těchto kapel, pokud zrovna nedojde k rozpadu kapely. Alba vydaná po nejrůznějších personálních rošádách jsou téměř stoprocentně středobodem vášnivým diskuzí na téma kvality nového materiálu, smysluplnosti jeho vydání, životaschopnosti nové sestavy. Řada diskutérů samozřejmě ví, jak by to bylo možné udělat nejlíp, co obsahu desky chybí, ve kterých momentech se co mělo nahrát jinak a lépe a tak dále. Jak praví nedoceněný génius národa českého Jára Cimrman: „Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co se proti tomu dá dělat“. Větší nebo menší změny sestavy mají zřejmý dopad na výsledný projev kapely, ať už to je způsobeno odlišnou chemií mezi jednotlivými členy, nebo odlišným instrumentálním a vokálním projevem nově příchozích. Je proto naprosto jasné, že změna je patrná na výsledku v konečné fázi zaznamenaném na stříbrném kotoučku. Přibližme si proto několik alb, která vznikla v období velkých odchodů a příchodů a představují nový začátek, který v mnoha případech vyústil v následnou obnovu výchozí sestavy, a nebo naopak odstartoval novou etapu historie jednotlivých kapel, kterých bude v následujících řádcích řeč.

IRON MAIDEN – The X Factor

iron-maiden---the-x-factor.jpgPo vydání „Fear Of the Dark“ si „Ironi“ užívají zasloužené přízně fanoušků i kritiky a nic by z mého pohledu nenasvědčovalo vývoji situace, který záhy následoval. Bruce Dickinson oznamuje odchod po konci koncertního turné a svůj záměr věnovat se sólové dráze. Jak to „malý velký muž“ myslel, je jasnější v podobě jeho druhého sólového alba „Balls To Picasso“ z roku 1993, které je na svou dobu velmi inovativní a na rozdíl od jasně definované tvorby „Mejdnů“ jej lze stručně charakterizovat jako pestrou a moderní nahrávku otevřenou vlivům vnějšího prostředí. Mantinely domácího hřiště IRON MAIDEN prostě začaly být Bruceovi příliš těsné, což ostatně potvrzuje do dnešních dnů poměrně nedoceněné následující album páně Dickinsona, nesoucí název „Skunkworks“, které přesáhlo intence metalového výraziva definitivně.

Na uvolněný post zpěváka nastupuje v roce 1994 do té doby pro mě naprosto neznámé jméno Blaze Bayley. Soudě podle dobových článků v rockově – metalovém tisku (i v tlači, tehdejší mutace Metal Hammeru byla totiž česko – slovenská) má být situace v kapele nejlepší možná a kapela sama ústy Steva Harrise prohlašuje, že Blaze je osobnost, která do sestavy IRON MAIDEN skvěle zapadla a kapela věnuje maximální úsilí skládání nových skladeb a nahrávání nového alba, které v roce 1995 vychází pod názvem The X Factor. Nastává konfrontace s nekompromisní realitou. Blaze je úplně jiný, než Bruce a obsah desky co do struktury skladeb je „ušit“ na míru jeho charakteristickému zemitému hlasovému projevu, který se drží spíše ve střední výškové hladině a do vyšších pater, která byla Dickinsonovou doménou, se nepouští vůbec. Však se taky stává terčem kritiky, že jeho vokální kvality se s Bruceovými nedají srovnat a že to vůbec stojí všechno za … (pět peněz). O tomto myslím není vůbec spblazebayley.jpgoru a ani já bych si netroufl říci, že je Blaze pěvec slavičím hrdlem disponující, ale do pojetí post - Dickinsonovského období se jeho hlasové dispozice celkem hodily a nelze mu upřít snahu zapadnout do sestavy IRON MAIDEN navzdory své nelehké situaci a značnému tlaku vyplývajícího z faktu, po kom že do „Železné panny“ přišel.

Album žádnou díru do světa neudělalo, ovšem nesdílím názor, že se jedná o nějaký tragický propadák. Řadu skladeb jsem si vyloženě oblíbil a nečiní mi potíž se k nim vracet i po době, které uplynula od vydání alba. Úvodní „Sign Of the Cross“ je právě jednou z mých oblíbených skladeb, která definuje albu jako celek. Skladby nikam nepospíchají, jsou si poměrně podobné pozvolnými rozjezdy, propracovanou strukturou (na druhou stranu jim chybí větší nápaditost a rafinovanost, struktura skladeb je úspěšně odhadnutelná),  a v neposlední řadě notně nataženou stopáží. Jen úvodní zásek čítá svou délkou jedenáct minut, což pro leckterého necvičeného posluchače může být docela oříšek. Výjimkami z pravidla šnečího tempa jsou „Lord Of the Flies“ a „Man On the Edge“, která poprvé a zároveň naposledy přiloží pod kotel. Příjemným soustem pro mé sluchové receptory jsou „Fortunes Of War“, příjemnou ústřední melodií disponující „The Aftermath“, vcelku na poměru desky nápaditá „Blood On the World´s Hands“ a nakonec vyvedený závěr alba v podobě „The Unbeliever“, kdy Blaze přidá na důrazu hlasivek a hned se to poznání lépe poslouchá. Zbytek alba trpí absencí výraznějšího záchytného bodu a činí z „Faktora“ jakousi popelku v diskografii IRON MAIDEN jak co do nevýraznosti alba jako celku, tak i zvuku, který se mi popravdě řečeno příliš nelíbí a je takový …, no, nevýrazný. „Ironi“ žijí, personálním peripetiím navzdory, a to se počítá. A nebuďte na Blazeho tak oškliví, prosím…

JUDAS PRIEST – Jugulator

judas_priest-jugulator.jpgJUDAS PRIEST bez Halforda? Po megaalbu a metalové učebnici „Painkiller“ by si to někdo dokázal jen stěží představit. V první půli devadesátých let se ovšem situace pro metal radikálně mění. Na výsluní zájmu vydavatelských firem se dostává grunge a samotný metalový zvuk se přiostřuje a mohutní. Klasický heavy metal přestává mít na růžích ustláno a tento trend mají pocítit i JUDAS PRIEST. Přípravy nového alba včetně jeho zvěčnění ve studiu nabírají zpoždění. Zčásti i z tohoto důvodu kapelu opouští Rob Halford, který posléze dává dohromady vlastní projekt FIGHT, který sice nese typické znaky Robova skladatelského rukopisu, je ovšem oděn do moderního zvukového brnění. Zbylí členové s hledáním náhrady nikterak nespěchali, jméno náhradníka bylo oznámeno v roce 1995. Nástupcem Roba Halforda se stal do té neznámý mladík Tim „Ripper“ Owens. Nové album spatřilo světlo světa v roce 1997 pod názvem „Jugulator“. To, co by bylo sotva před pár lety absolutně nemyslitelné, se stalo skutečností. Tahle deska je moderna sama (s přihlédnutím k době vzniku). Pro skalního fandu klasického zvuku JUDAS PRIEST, zvyklého na léta letoucí ustálený projev kapely to musela být rána z metru bez varování. Náhrada za mikrofonem se vyvedla nadmíru, Ripper vládne skvostným ječákem a tento rozhodně netřeba nijak analyzovat na přítomnost nedostatků. Zpočátku jsem měl z alba rozporuplné pocity. Postupy klasických JUDAS PRIEST jsem měl zažrány hluboko pod kůží a radikální změna zvuku a podstatný nárůst důrazu mi dal docela zabrat. Pokud byl „Painkiller“ větrnou smrští, pak „Jugulator“ je epicentrum hurikánu Katrina. Na takovou dávku masivní zvukové intenzity, svíravých rifů a palby bicí artilérie jsem si nějaký čas zvykal, nicméně investovaný čas se nakonec vyplatil až později, album jsem pak slupl jako malinu (i když s příchutí drcené oceli). Songy jako „ Blood Stained“, „Dead Meat“, „Deathrow“, „Brain Dead“, „Bullet Train“ a závěrečné kataklyzma „Cathedral Spires“ mi doteď spolehlivě zvedají hladinu adrenalinu. Výkon nového zajocha partě velebných metalových kmetů rozhodně prospěl a ku cti mu slouží, že respektuje i výrazivo svého předchůdce. Nehledě na léta na svém hřbete, ostatní nestojí jako černý vzadu a mydlí to jako předráždění puberťáci. Výsledný dojem ovšem kazí něco skelné vaty mezi vyleštěnými ocelovými ingoty. Neškodilo by místy ubrat plyn ahudjudas01.jpg pošetřit vysokooktanové palivo na více kvalitních nápadů a vymazlení vyššího počtu kvalitních melodií. Urputná agresivita mi v žádném případě nevadí, ovšem pokud nemá onen podklad v podobě nosného nápadu a silné myšlenky, vyznívá nám poněkud samoúčelně a pouze na efekt. Některé skladby sice drtí a sekají vše kolem sebe hlava nehlava („Decapitated“, „Abductors“), ale přidaná hodnota v podobě výraznějšího momentu jim tak nějak chybí. „Jugulator“ spolu s následovníkem „Demolition“ možná trochu neprávem budou stát stranou ve stínu legendárních alb dost možná i důvodu toho, že ve fázi vzniku „Jugulatora“ měli „Jidáši“ jako ikona žánru nahráno do foroty a nemusel si vůbec nic dokazovat a už vůbec nemusel experimentovat. Stačilo se držet zaběhlého vzorce, který má tak jako tak jejich značku. O to více bych vyzdvihl odvahu pustit se do experimentu, jehož výsledek nebyl vůbec jistý a riziko bylo více, než zřejmé. O mouchách na kráse obou alb bylo napsáno a řečeno mnohé. Já bych to zas tak fatálně neviděl. Slabé chvilky si v minulosti vybrala i klasická sestava („Point Of Entry“ a „Ram It Down“ nejsou bůhvíjaké milníky a přesto je mám rád) a svět se nezbořil. I „Jugulator“ má svoje místečko vedle „Britské oceli“ a „Pejnkilera“, ať se to někomu třeba moc nepozdává. Judas trochu jinak, ale přesto Priest.

SEPULTURA – Against

against--front-.jpgBod 0. První deska Sepultury po odchodu Maxe Cavalery a s Derrickem Greenem za mikrofonem. Značně těžká pozice pro tři zbylé a jednoho nováčka navázat na s odstupem času jasně nejinvenčnější a neinspirativnější období kapely, která se rozštípla na vrcholu sil, který pro některé asi vrcholem není (opus magnum „Roots“ je stále jedněmi vnímán jako nejlepší počin Sepultury, druhými jako deska, kterou nevydýchali). Max zakládá Soulfly a přímo navazuje na „Roots“, Sepultura s lehce (pouze co do obecného poměru obměny mančaftu) obměněnou sestavou pokračuje dál. Spíše než na předchozí „Kořeny“, je nová deska jako by pokračovala ve stopách předchozího „Chaos A.D.“ s ambicí táhnout káru vlastní cestou. Vyzdobena vcelku povedeným obalem (tričko s tímto motivem, dnes již značně oprané, mám stále schováno ve skříni), deska obsahuje základní poznávací znaky kapely, výraz se díky Maxově absenci posunul od experimentů k tradičnějšímu pojetí, ačkoliv jisté stopy „kmenových“ experimentů k nalezení jsou. Pocit z tohoto alba je značnou měrou úměrný velikostí očekávání, pokud budete očekávat skvostné sousto namlsaní chutnými chody připravenými bratry Cavalerovými a spol. v období před „Against“, nedopadne to věru slavně. Jestliže budete „Against“ brát jako samostatnou existenci, rezultát je přinejmenším bratelný, neříkám vynikající, ale bratelný. Vibrace, které vysílá tento počin, jsou jiného ražení, a i když nové sestavě nelze upřít snahu nahrát co nejsilnější materiál a potvrdit své poctivě vydobyté zásluhy, výsledek zůstává v půli cesty. Možná je to málo, možná za dané situace maximální možné. Bylo by velice jednoduché to prostě a jednoduše zabalit a rozprchnout se za sólovými ambicemi nebo začít znovu pod novým jménem. Zbytek Sepultury se ale rozhodl pokračovat dál i s vědomím, že každý krok bez Maxe bude nekompromisně hodnocen fandy kapely, kteří si budou na nový stav věcí zvykat postupně a někteří si nezvyknou vůbec a budou vzývat staré dobré časy, jejichž status je nezpochybnitelný. Se skladbami na albu je to jako na houpačce, lepší momenty střídají horší, k těm životaschopnějším patří punkověji střižené skladby, jako úvodní a zároveň titulní „Against“ a předposlední „Hatred Aside“. Žádný objev Ameriky, ale funguje to. Tak jako trochu pohrobek „Roots“ vyznívá „Choke“, jinak jedna z lepších skladeb na albu, ku které, jestli já se jenom nepletu, byl pořízen i videoklip. První půle hracího času je vůbec kvalitativně poměrně solidní („Rumors“, „Old Earth“, „Floaters In Mud“, poněkud poslabší „Boycott“). Instrumentálkasepultura_1998-572x369.jpg „Tribus“ je vyloženě v dobrém smyslu zajímavá, stejně jako následující „Common Bonds“ – zprvu zatěžkaná, pak rychlá mezihra, sólo a pak zase „very slouly“, následuje opět zajímací instrumentální mezihra F.O.E.. Následující skladby patří k tomu slabšímu, neurazí, ale ani příliš nenadchnou. „Reza“ mi jako skladba nepřijde jako vyložená minela, ale ten bublavě – štěkavý přednes mně způsobuje tiky v obličeji. Podobný případ je i další v řadě „Unconscious“ – začne, za chvíli skončí, a celkem nic se nestane. Instrumentálku „Kamaitachi“ spolunahráli japonští bubeníci Kodo a ve vhodnou chvíli přerušuje pocit zkázy a zmaru, kdy už se produkce řítí šupem pod hranici průměru. Závěr alba je už ve znamení větší porce povyražení made by SEPULTURA. Akustická instrumentálka na závěr a je tu konec. Sepultury? Kdeže, zkázu „Against“ Sepultuře pravděpodobně nepřinese. Splnilo jeden podstatný úkol. Udrželo kapelu při životě a nastavilo odrazový můstek k další vývojové etapy kapely. A to vzhledem k pozdějšímu vývoji stačilo. Následoval totiž lepší „Nation“ a ještě lepší „Dante XXI“ a prozatímní vrchol éry „Green“ – počin nesoucí název „A –Lex“.

Medyed

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář